Ohni

Tvé rozcuchané vlasy

těší mě

víc něž zálet

po víně.



Proplétáš mi oči odlesky tvého

tance,

jak černá v modrou až rudou

plyne tenoulince.



Je tak jemný a pronikavý

z tebe žár,

podmanivý, hravý a klidný,

stejně nedotknutelný.



Přesto tak lačně se zdáš,

jak smrtelné je být ohněm;

spálit a hořet dál.



Tvoje ústa sladká a přitažlivá

nenasytně se neodváží.

Jak miluje oheň nechci vědět.

Spalujícně-země spálená.



Stejně vždycky půjdu za tebou,

tys jediná, kdo ukáže mi cestu.

Záříš víc než kdo jiný jenom skomírá.



Ty tmelíš lidi,

kolem tebe se oni schází.

Ty je hřeješ s odstupem a necháš se

vyprávět.



Můžeš být největším darem.

Kdo tě najde, vyhrál.

Bojím se jen, že kdo si tě vezme,

uhoří žárem, či vášní.



Nehledíš kolem. Jedny hřeješ, druhé palíš.

Jsi Živel.

Však nikdo tě nezapomene,

když jednou vejdeš.



A hojně, štědře křídla žáru rozprostíráš,

veselá a plná, nejen v duši, odhaluješ

sebe.



Volná jsi a cestu sama žhneš si.

Nikdy bez věrných svých však, co

vidí z dálky tě.



Nemusíš se vracet, oni sami tě najdou.

Ale nezastavíš se, jdeš dál, chceš poznat

cestu celou.

Až jednou svět obejdeš, teprv zastavíš se,

než nové pláně zarostou.