Pohanka

Vítr  jí povlával vlasy

a s její tváří

pohrával si

úsměv.

Byla tak nespoutaná,

tak krásná

a šťastná,

bosky pobíhala lesem,

se zvířaty povídala

pod širým nebem spávala.

Pak ale sebrali ji volnost,

oblékli do těsných těžkých šatů,

obuli do těžkých bot,

odvezli do města,

zavřeli ji do jednoho z mnoha panelových bytů.

Každý večer hledí k nebi,

jak pes vyje

každou noc na měsíc,

touží po svobodě,

kterou sebrali jí,

zas jednou běžet porosenou trávou,

zobat sladké maliny,

usínat pod širým nebem.

Však je to jen přání,

které sebrali jí,

prý pro lepší žití.