Zjevení pátého dne 1/2

Den první…

         Filip už skoro zapomněl na to šero a vlhkost. Dalo se na to zvyknout, ale stejně měl vždycky pocit, že se mu tělo potáhlo druhou kůží, mastnou a chladnou. Na okamžik se čelem opřel o dveře a zhluboka nasál železitý pach rzi. Otočil klíčem a vešel.

         Sledoval tu malou potvoru, jak uraženě korzuje kobkou s nosem zvednutým nahoru a s pláčem na krajíčku. Když ho uviděla, ztratila její chůze na okamžik rytmus, ale ještě ho neoslovila. Chvíli si ji prohlížel, jestli se změnila. Ta holčička, co znával, už není tak docela malá, pod šaty vystupovaly obliny, kterých by si neměl všímat. Zrzavé vlasy ji předurčovaly k pověsti čarodějky, jenom oči neměla jedovatě zelené. Pak ho přestala bavit, vyčistil si nožem špínu za nehty a přemýšlel o Monice.

         „A Monice kup k narozeninám růžovou vodu. Víš, že zbožňuje drahé dárky,“ prohodila Giada. Připadalo mu, že i hlas trucovité princezny byl teď slabší a tišší. Posadila se na svoji chatrnou postel, která pod ní zavrzala a na vyviklaných nohou se naklonila k jedné straně. Filip pokrčil rameny a přestal s čištěním nehtů, protože jediná pochodeň v místnosti poskytovala málo světla.

        „Nechci tam jít,“ prohlásila.

        Ticho. Mlčel, protože nikdy neuměl utěšovat.

         Vzdychla. „Zotavil ses dobře?“ Tohle téma bylo dnes nevyhnutelné.

          Filip si dlaní přejel přes celou délku pravé paže až k rameni. Pod oblečením se táhla spleť ošklivých jizev. Spálila ho pochodní. Ten den kousala, plivala, křičela a plakala. Potom už jen tiše opakovala „zjevení pátého dne“. A pátého dne přijde Smrt, prý to napsal Dante. Tenkrát se opravdu bál, že vznešená Giada, dcera milánského vévody, už dočista přišla o rozum. Nedivil by se. Deset let v kobce, desítky metrů pod zemí, deset let bez slunečního světla.

         Co ostatně mohlo být složitého na hlídání malé holky – pro bojovníka z mnoha bitev… kdysi oddaného otroka jeho výsosti Jana Lucemburka… Ale Giada mu občas přichystala peklo. Vymýšlela naschvály během dlouhých osamělých nocí.

         „Ano,“ odpověděl jednoduše.

         „Trvalo to skoro tři měsíce.“

         „Trvalo.“

         „Stýskalo se mi. Zlobíš se?“ Postavila se a popošla k němu blíž. Ustoupil dál ke dveřím, aby mohl zavolat posily, kdyby se zase rozhodla udělat něco hloupého.

         „Neboj se mě.“ Hlas se jí zvláštně třásl a Filip si zděšeně pomyslel, že mu tu snad začne plakat. „Dnes se cítím dobře. Mám tu novou knihu.“ Mávla rukou k hromádce zažloutlých listů. „Je o hvězdách a Měsíci,“ hrkavě se zasmála. „Kornel mi to dělá schválně, nemyslíš?“

        „Hvězdy svítí pořád stejně, vycházejí každý večer a mizejí s ránem.“

        Natáhla ruku a chtěla se ho dotknout na rameni. Nakonec pohladila jen drsnou omítku. Byla tak blízko, že ho její vlasy zalechtaly na tváři. „Je mi to líto. Opravdu. Svázali mě pak na celý den, nevěříš?“

        On zase ležel v horečkách několik týdnů. Když zavřel oči, pořád se slyšel křičet bolestí.

        „Chci, abys mě něco naučil,“ protáhla a v očích jí blýsklo. Podvědomě se napjal. Co to bude tentokrát? Neměl ve zvyku prznit malé holčičky.

        Lehoučce se usmála jeho rozpakům. Pak ale zaslechla něco, co on ne. Kroky. Na dveře nikdo neklepal, to už nikdo nedělal roky. Kornel je prostě s trhnutím otevřel. Hrubě ji vzal za loket a táhl pryč. Giadě se protivil jeho sípavý dech v zádech a to, jak si Kornel občas odkašlal, protože měl krk plný hlenů.

        Místnost, kam vešla, byla úzká, vysoká a černá. Jediné obrovské okno mělo rudé sklo, ale neprocházelo jím žádné světlo. U protější stěny stály kyvadlové hodiny z černého dřeva a vydávaly tichoučké drkotání, jako by se měly každou chvíli rozpadnout.

Zamířila k otci a ze zvyku se mu uklonila. „Vyrostla jsi,“ poznamenal Prospero, jak mu už dlouho říkala i ona. Samozřejmě, říkal to vždycky.

        Otočila se k hostovi, který stál poblíž, a uklonila se i jemu. Otec ji sice mohl nechat převléct, ale riskoval by tím, že Giada něco provede. A tak směla nosit jenom bílé šaty, aby se snažila neušpinit se. Další z jeho úžasně praktických nápadů. Měl tu svou dceru běloučkou, křehkou a tichou. Netušil, že svět v její hlavě je tmavorudý a den co den do něj přidává další výkřik, který nikdy nikdo neslyšel.

         Host si ji okamžik prohlížel a zdálo se, že se mu líbí, co vidí. Albrecht, hrabě z Korutan, k Prosperovi každý čtvrtrok posílal posly. Chtěl se s Giadou oženit, to věděla. Jenže hrdina, co si ho vysnila a který ji měl zachránit, vypadal trochu jinak. Poslouchala a mlčela. Občas mlčení pomáhalo. Kdyby nemlčela, musela by vřeštět hnusem nad tím, že ji otec právě prodal za zásoby na blížící se chladné měsíce.

         V její cele čekal Filip stále na stejném místě. Když se nezeptal, povzdechla si: „Zítra se vdávám. Je mu jedno, že tatínek dal maminku upálit jako čarodějnici.“

       „Já jsem z  rodu, co zabíjel kněze. Záleží na tom?“

       Pousmála se. „Co dělá tvůj syn?“ Ptala se, i když on nejspíš brzy začne vykládat o své krásné milence Monice a ty věty jí proniknou do krve jako jed.

      „Umřel před pár dny.“ Stejně jako polovina jeho přátel. Tam za hradbami.

      „Proč jsi mi to neřekl?“ vyštěkla skoro. Pak bylo zase dlouho ticho a Filip ji sledoval, jako by byla domácí zvířátko.

      „Tak si mlč. Mně už je to jedno,“ praštila sebou o postel.

Den druhý…

V paláci bylo jídlo, pití a hudba. Venku obcházela Smrt… Filip kývl Kornelovi na pozdrav a postavil se vedle něj, aby měl Giadu stále na očích. Od rána se mohla po paláci volně pohybovat, ovšem se strážci v zádech.

„Má nějakou mlčenlivou náladu,“ prohodil Kornel na odchodu. 

Bylo to dlouhých deset hodin. Od rána, kdy přišel, do setmění Giada zůstala v knihovně. Četla knihu o dívce, která se přátelila s vílou, a nevnímala svět. Nevyrušoval ji, pozoroval, jak se slábnoucí světlo ztrácí v jejích vlasech a jak se jí občas rozzářily oči.

         Nechtěl si to přiznat, ale doufal, že Giada zvedne hlavu a naznačí mu, že si všimla jeho přítomnosti. Nějak se dotkla jeho srdce. Ale nemohl pro ni nic udělat. Nebyl hrdina. Jak tvrdila Monica, muži uměli dobře jenom dvě věci: dělat děti a rozbíjet hlavy a v obojím jim nebylo rovno. Ze zkušenosti věděl, jak blízko byla pravdy.

         Když odbilo sedm hodin, tiše se ozval: „Už je čas.“ Zvedla se, vrávoravým krokem se vydala k hlavní síni a on jí byl v patách.

Její otec si dal záležet, aby to byla velkolepá svatba,  a nějak v tu chvíli dokázala být nad věcí, jako by se jí to netýkalo. Ani biskupova slova nevnímala. Jenom když se ji její nynější manžel pokusil políbit, nastavila mu tvář. Později s ním tančila a při tanci byla půvabná a sebejistá, ačkoli o něm jen četla.

         O dvě hodiny později na ni Prospero kývl a ona se zbytkem důstojnosti prošla ztichlým davem. Ctihodný pan Albrecht bude brzy bojovat v její posteli. Ale neměl hlas prince z jejích snů a ji rozčilovala každá maličkost, která s ním souvisela.

         Filip se k ní mlčky připojil na cestě do jejího pokoje. Zavěsila se do něj a silně mu tiskla ruku. „Já umřu.“

„I kdybys umřela, stejně s ním musíš spát,“ řekl, protože už nebyla malá holčička. Albrecht aspoň neutíkal ze země, aby ho neodsoudili jako kacíře – jako někdo jiný.

       „Odvahu,“ zašeptal k ní a ona se mu na chvíli vrhla kolem krku. Přitiskla mu rty na ústa na tak krátkou dobu, že to ani nebyl polibek. Pak zmizela za dveřmi a on odešel za Monicou, protože mu právě skončila služba.

        Ráno Albrecht věřil polovině věcí, které své nevěstě rozechvěle šeptal ve tmě…