Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seCesta na Korsiku
05. 10. 2006
3
11
4603
Autor
cherubinka
I teď se mi vybavuje zřetelně pach toho letního večera – spíš pachovůně. Vůně odjezdu, nejasného očekávání a skrytých nadějí. Na Florenc mě zaplaťpánbůh doprovázel bratr. Předtím mi vyrobil kartičku z tvrdého papíru, na které bylo napsáno: „I’m sick – pankreas!“, a tu jsem měl neustále v pasu. Bylo to totiž po mém prvním docela vydařeném kolapsu. Cestou mi bratr uděloval cenné rady a věnoval mi ještě nějakou studentskou průkazku, abych se dostal do hostelu. A přesvědčoval mě o tom, že jestli si myslím, že v tuto dobu seženu třeba v Benátkách ubytování, tak jsem blázen. Ale to jsem bral na lehkou váhu, protože jsem stejně ani netušil, co se se mnou bude vlastně dít... (Filip Topol: Karla Klenotníka cesta na Korsiku)
První cíl mé cesty byl Řím. V autobuse jsem měl rezervaci na místo hned za sedadlem řidiče, odkud je nejlepší výhled, abych se mohl kochat ubíhající krajinou a abych mohl co nejrychleji vystoupit, kdyby se mi cestou udělalo špatně. Špatně ze vzpomínek. Přesto jsem doufal, že všechny vzpomínky zůstaly v popelníku na nádraží pečlivě típnuté špačkem z poslední cigarety.
Motor se rozdrnčel a já naposled zamával bratrovi. Stál tam, díval se na mě a já v jeho pohledu cítil jakési povzbuzení a zároveň i trochu úlevu, ale nechtěl jsem o tom přemýšlet. Už ne. Vytáhl jsem z batohu průvodce po Itálii, abych alespoň trochu naplánoval trasu své cesty, ale pak jsem si uvědomil, že bude lepší, když nic plánovat nebudu. Nechtěl jsem se stát otrokem času. To, co jsem právě potřeboval, bylo vzrušení z nejistoty.
Při první zastávce u hranic s Rakouskem jsem si koupil krabičku cigaret, čímž jsem definitivně pohřbil předsevzetí, že během své cesty přestanu kouřit. Neviděl jsem důvod, proč bych právě teď měl začít plnit svá předsevzetí. Když jsem se vrátil do autobusu, seděla na sedadle vedle mě postarší tlustá ženská.
„Nebude Vám vadit, když budu sedět vedle Vás? Dělá se mi v autobuse špatně, víte?“
„To mně taky,“ zabručel jsem a protlačil se kolem té hromady sádla na své místo k okénku.
Jakmile jsme přejeli hranice, dostal jsem zvláštní pocit. Jako bych vystoupil z temné komory, přede mnou se vlnila nekonečná pableskující hladina a já, chvíli zaslepen její září, cítil strach a zároveň touhu vrhnout se do vln a doplavat až někam daleko za obzor. Jenže najednou roztříštil hladinu obrovský balvan.
„Zastavte! Proboha, zastavte! Budu zvracet!“
Ta tlustá ženská byla v obličeji úplně zelená a asi by to špatně dopadlo, kdyby řidič okamžitě nezastavil. Vyletěla ven tak rychle, že jsem se nestačil divit, a po chvíli se vrátila s útrpným výrazem. Žuchla vedle mě a zeptala se, jestli nemám kinedryl. Dal jsem jí dva.
Než jsme se rozjeli, pustil řidič video. Abych to upřesnil – pustil video té tlusté ženské: „Já, když koukám cestou na video, tak se mi nechce tolik zvracet, víte?“ Dokonce se jí asi trefil do noty, protože mi za chvíli zaťukala na rameno: „To je Pretta Womanová, to je můj neoblíbenější film, víte?“ Jenže z „Pretty Womanové“ se udělalo špatně zase mně.
Přišel jsem tenkrát domů hodně pozdě. Mirka seděla v obýváku a pouštěla si dokola tu scénu, kdy Richard stojí na chodníku s kyticí a rozevřenou náručí a Julia se na něj seshora zubí. Ani si nevšimla, že jsem přišel, nebo to na sobě nedala znát. Došel jsem až k ní a políbil ji zezadu na krk. Prudce se otočila a vrazila mi pořádnou facku.
„Kdes byl?“ křičela, „Kdes zase byl, ty prase? Seš zas nalitej, je mi z tebe na blití. Už toho mám plný zuby, ty dobytku!“ Sebrala z gauče polštář a začala mě mlátit. „Čekám tady na tebe jako kráva celej večer. Myslela jsem, že aspoň dneska, když už máme to podělaný výročí... A ty přijdeš zase nalitej, ty ubohý prase!“
Odstrčil jsem ji od sebe poněkud prudčeji. Spadla na zem. „Promiň, Mirko,“ řekl jsem a podal jí ruku, aby mohla vstát. Zvedla se sama. „Jdi do prdele,“ řekla a odešla. Posadil jsem se na gauč a věděl jsem, že tentokrát se už nevrátí. Pretty woman walking down the street...
„Ježiš, Vy jste celej zelenej! Pane řidiči, zastavte, tady pánovi je špatně.“ Vyběhl jsem z autobusu a vyzvracel se na trávu. Bylo mi špatně z toho, jak jsem se choval k Mirce, k bráchovi, ke všem; z toho, že jsem byl tak slepý a nevnímal, jak se mi snažili pomoct. Sebral jsem všechny peníze a vydal se na cestu po Itálii, abych na ně zapomněl. Zbaběle jsem před vším utekl a bláhově si myslel, že tomu ujedu. Naštěstí mě to ale dohonilo. Naštěstí...
Jakmile jsme dorazili do Říma, vzal jsem si taxíka na letiště. Nejbližší letadlo do Prahy odlétalo za hodinu, tak jsem si koupil letenku. Sedl jsem si na lavičku v terminálu a vytáhl krabičku cigaret.
Hodil jsem ji do koše.
11 názorů
král bramborových lidí
30. 10. 2013
Tak teda, já nevím, ale že by ho ten existencionální šok probral a on se zmátožil? Ale asi jo, pro příběh jo, pro film jo, všude jo. Jen si myslím, že v životě to tak nechodí. Člověk si neváží toho, co má a neuvědomuje si často co dělá. Ale ono to má druhou stranu mince. Ve vztahu jsou dva lidi a i vazby v rodině tvoří víc lidí. A prostě když je problém, má se řešit.
No, přestanu plácat.
Tip. :)
Štěpa z Hřibska
31. 07. 2009cherubinka
15. 10. 2007cherubinka
16. 05. 2007
Mně se to líbilo...jak forma psaní, tak i samotnej děj, názory ostatních nesdílím *