Malá komorní

Pronásledovala mě ta myšlenka už od rána. Vlastně už od večera, co jsem se to dozvěděl. A dneska na to musím pořád myslet. Co když měl pravdu? Co když je to tak,že každý člověk se dá zachytit jakousi melodií, která z něj vychází, ale nedokážeme ji slyšet, protože jsme moc hluční, a tak bychom měli mlčet? Třeba to tak je, protože…kdo z nás může říct, že opravdu mlčí? Kdo z nás dokáže mlčet byť jeden jediný den v kuse? Všechny tyhle prapodivné otázky se mi motaly hlavou, shlukovaly se do různých teorií a možností, aby se vzápětí roztříštily jako raketa ohňostroje v různobarevných provedeních a intenzitách podle stupně dokonalosti mojí teorie. Jenže jsem pořád nebyl schopný nalézt odpovědi na svoje vrávorající otázky. Když už byla odpověď nablízku, přiletěl odkudsi z prostoru nový poznatek a všechno zhatil. Procházel jsem stejnými cestami jako včera a předevčírem a jako už mnohokrát předtím, ale snažil jsem se koukat na všechno trochu jinak. Co kdybych náhodnou něco zaslechl? Ale asi jsem se pořádně nesoustředil, asi jsem úplně nemlčel, neboť jsem neslyšel vrznout ani popelnici, natož pak někoho vyluzovat neviditelnou melodii. Přemýšlel jsem také o tom, jak je vůbec možné, aby lidé vydávali melodii a ani trochu o tom nevěděli. Dospěl jsem k názoru, že to nebude až tak úplně dokonalá melodie, ale něco na způsob zurčení krve v cévách, nebo tlukotu srdce, nebo snad dokonce hvízdání vzduchu v plicích. Ale vnitřně jsem s tím nesouhlasil a pořád jsem doufal a věřil, že to jsou jen moje neznalecké dohady, a že ta melodie opravdu existuje a není to jen tam tam … tam tam, hvíííí hvííí, tam tam … tam tam … Jak se mi tak slunce procházelo nad hlavou a začalo pomalinku prodlužovat stíny směrem k východu, začal jsem si já vést své kroky do posluchárny, kde jsem se měl dočkat další úchvatné přednášky ze zcela zbytečného předmětu, který mi bude platný asi jako pověstnému mrtvému jeho zimník. Už ani nevím, proč jsem se na tuhle nudnost zapsal, ale nějakou souhrou poťouchlých náhod se to stalo, že se mi něco škodolibě vysmívá jednou v týdnu na dvě hodiny. I vešel jsem se svými myšlenkami a smyšlenkami, pomůckami a svačinou a usadil se na obvyklé místo. Zcela vzadu a nahoře. Sice je na mě ze zdola krásně vidět, ale mám zjištěno, že přednášející používá slabších brýlí, než by měl, a tak mi mé občasné prohřešky chtě nechtě promine. Stručně jsem si prohlédl mé spolutrpící a ujistil se, že se v minulém týdnu neudála žádná významná změna. Všichni byli na svém místě. Pološílený intelektuál s pohledem přejeté žáby seděl v první lavici a nedočkavě hltal předpřipravené poznámky z tabule. V druhé řadě se tísnilo několik obdobně znuděných žáčků, jako jsem byl já, leč tito se vesele bavili mezi sebou a halasně smáli. Stejně jsou zvláštní tihleti jedni. Někdy mi připadá, že pořádně nevědí, co chtějí. Ač látku ovládají téměř dokonale a občas přímo nadšeně spolupracují s přednášejícím, na chodbách prezentují názory, že by se měl předmět zrušit a místo něj zavést něco smysluplného. V třetí lavici nesedává nikdo, protože tam kdysi seděl jeden z nejznámějších studentů na škole. Avšak nikdo pořádně neví, dal-li se považovati ještě za studenta, neboť v jeho 35 letech, které sděloval jako svůj věk, byl na studenta…poněkud vyspělý. A taky proto, že si tento skoro stoprocentní student odnesl židli, na které sedával, neznámo kam. V další řadě sedávají děvčata. Děvčata to jsou poměrně pěkná, ale dílem zabraná do trampot s učením, dílem zabraná do trampot s módou a dílem zabraná do kombinací výše zmíněného. Dále už zbýval už jen můj kamarád, který byl však na dnes omluven z důvodů jejichž podklad zdá se býti poněkud nemožným. Snad opravdu nikdo nemá čtyři babičky, které by náhle umíraly postupně za sebou hned na začátku školního roku. Zbývali už jen hosté v podobě veřejnosti skládající se z dvou dobře oblečených pánů středního věku a jednoho důchodce s holí. Přednáška začala jako vždy poněkud neslaně a nemastně, ale to se už tak stává, takže žádná změna. Uvědomil jsem si, že jsem nějakým záhadným způsobem přestal přemýšlet nad problematikou přirozené muzikálnosti lidské rasy. Snad jsem byl příliš zaujat místností tak zvláštní s tak podivnými figurkami v ní. Ručičky na hodinách vytrvale kroužily, leč dle mého příliš pomalu. Ta prostřední rychlosti se stačila pohnout snad jen o necelých patnáct vymezených dílků a na mě už padala únava. Opřel jsem se nenápadně o zeď a začal se tvářit, že dávám obrovský pozor na dění tam kdesi dole. V duchu jsem si však představoval mnohá jiná místa až jsem z toho zavřel oči a lehce podřimoval. Když jsem zvednul hlavu a znovu otevřel oči, byl přednášející pohroužen v problém natolik složitý, že si asi ani nevšiml, že jsem byl na chvíli mimo jeho hodinu. Ale najednou jsem zjistil, že se nedokážu plně soustředit na to, co je napsané na tabuli, ale že mě z mého snažená něco neustále odvádí jinam. Podíval jsem se tedy po domnělém zdroji svodu, ale nebylo tam nic zvláštního. Pouze důchodce pozorně sledoval výklad. Přemýšlel jsem, co mě na něm natolik fascinuje, že jsem schopen prohlížet si ho takovou drahnou chvíli. A najednou mi to došlo. Skoro jsem se plácl do čela, ale v poslední vteřině jsem se zastavil, abych náhodou neporušil sílu okamžiku, který mohl kdykoliv skončit. Já ho prostě uslyšel. Onen stařec se dál mlčky díval na tabuli a svíral svou hůl, ale hlavou mu asi muselo proudit spoustu myšlenek a otázek, protože bylo slyšet rázné trubky a vypočítavé smyčce, které chvíli hrály forte a pak se zklidnily a spolu s dalším novým poznatkem z tabule je bylo slyšet víc a víc. Překvapeně jsem se podíval ještě na pány středního věku a uslyšel jsem takové neutrálně pojaté kytarové sólo, ze kterého nebylo nikterak patrno, co že si hráč vlastně myslí a o co se snaží. Připadalo mi to, jako by se snažil jenom zaplácnout čas, po který musel hrát. Znovu jsem se podíval na starce a připadalo mi jako bych slyšel trochu melancholickou trumpetu ústupu. Asi se mu něco nezdálo, nebo nestačil vstřebávat informace a někde mu něco unikalo. Chvíli jsem tupě hleděl před sebe a potom zaostřil na přednášejícího. Chvilku jsem myslel, že už to přešlo a že to byl všechno jen sen, nebo mámení smyslů, ale za pár vteřin se s dalším řádkem poznámek na tabuli rozezněl obrovský bombardon a snažil se neskutečně silně přehlušit všechny ostatní nástroje, které se zpoza něj tichounce ozývaly. Ať to byli jemné housličky hrající patetickou melodii dávných časů, nebo rázná flétna žádající si doprovod, či klavír zkoušející různé nové a nové finesy a možnosti sebe sama. Občas se ozvaly neposedné tympány. Pološílený intelektuál v první řadě se ozýval splašeným trylkováním bendža, které se co chvíli zastavilo, aby opět navázalo na cosi jiného a jinak připraveného. Byla to zvláštní melodie…taky taková pološílená. Tamti jedni ve druhé řadě se ozývali všemožnými virbly a brejky bicích, které si žádaly pokračování, ale nikdy na ně nic nenavázalo. Občas se tím randálem ozývala smršť elektrických kytar a syntetizátorů. Ale překvapilo mě, že se mezi tím vším v nestřežených okamžicích ozývala harfa svými tesknými línými tóny. Děvčata pátrající po skutečnosti nesmyslů na tabuli hrála ukvapenou písničku na exotické nástroje, především chřestidla a rachtadla, která neumím pojmenovat. Dále pak pravděpodobně na indiánské flétny. Děvčata pídící se po nástrahách moderních trendů vyluzovala zvuky podobné famfrnochu, když na další stránce módního časopisu nalistovala naprosto nemožný oděv, a výskala fujarou, když se objevila krása přímo nesmírná. Děvčata trápící se obojím zněla poněkud…nepřehledně. Tu a tam se do chřestění a cinkání a flétny ozval mohutný tón famfrnochu, či cvrlikání fujary. Byl jsem touto neskutečnou symfonií natolik pohlcen, že jsem přestal vnímat čas a jen se soustředil na ty neskutečné tóny, které se prolínaly a vytrácely a navracely v nových podobách a možnostech, s novými nástroji a v nových rytmikách. Soustředil jsem se na ně asi až příliš okatě, neboť najednou všechno ztichlo a jen vpředu dole zněl přednášející nepříjemnou rozladěnou basou za doprovodu nazlobených tympánů. Uvědomil jsem si, že se na mě všichni otočili a také, že jsem se ocitl na zemi vedle své židle. A už si jenom pamatuji, že prý spát se má doma v posteli a ne na přednáškách ve škole. Ale kdyby jenom věděl, kdyby se jenom jedinkrát slyšel, tak by pochopil, že za to nemohu. To jen síla jeho melodie mě smetla na zem a alegoricky mi naznačila, co se ode mě žádá.

---