Muž v kavárně

Věnováno Wopimu...

Byl experiment, který se nepovedl. Občas se každý slituje a dá šanci člověku bez budoucnosti. Jen tak, co kdyby, náhoda je blbec . ..
Byl vyloženě ošklivý, nesympatický a nepřitažlivý. Téměř o dvacet pět let starší, v obličeji výraz masového vraha dětí a krásných žen. Narodil se jako člověk odsouzený k neúspěchu a byl s tím smířený. Nicméně si toliko nezakládám na vzhledu, ale na osobnosti. Bohužel i tu postrádal. Všechny své postřehy, názory a postoje kopíroval od hrdinů literárního světa. A byl s tím spokojený, věřil v nesečtělost svého okolí. Nechávalo ho v tomto domnění žít a mlčelo. Cítilo přímo nutnost politování nad chudákem.
Setkali jsme se v literární kavárně, seděl sám u stolku s dvěmi židlemi v zadní části místnosti u okna. Usrkával turka z omlácené sklenice a popotahoval z ubalené cigarety. Nikdy by mě nenapadlo jen se ohlédnout po takto starém muži se zjevem á la second hand. K mému neštěstí ty dvě židle u jeho stolu byly jediné volné. A tak jsem si bez otázání přisedla. Jakoby mě ani nezaregistroval, ani ze zvědavosti nepozvednul hlavu. Objednala jsem si Ne-kafe a zapálila máčko. Při přehazování nohy se mi podařilo ho lehce nakopnout. Pousmála jsem se a omluvila. Nic. Žádná reakce, jen tam tak za tím stolem seděl a ani nehnul brvou. Napadlo mě zopakovat to, samozřejmě úmyslně a s větší razancí. Jen tak, jestli něco udělá. Nic. „Co když je od pasu dolů chromý?“, problesklo mi hlavou, „nebo má protézu?“ Nechala jsem to raději být a vytáhla si prázdné papíry na které jsem měla napsat vyprávění nazvané „Zimní příhoda.“ Scházelo mi šedesát minut do začátku vyučování, abych to dokončila. Měla jsem napsané čtyři nebo pět vět. Múza si také asi dala polední pauzu, napadlo mě. Seděla jsem tam s tím postarším zarostlým chlápkem bez výrazu a citu v nohách a dívala se ven na ulici. V krabičce cigarety pomalu ubývaly a papíry, na kterých jsem měla odevzdat domácí práci, byly prázdné. A on tam za tím stolem v naprostém klidu seděl. Usrkával svoje kafe ze skla a popotahoval z levné cigarety. Najednou mě to trklo ! Začala jsem psát o jedinci, který prostě jen tak je, dýchá. Je spokojený a stagnuje. Nepociťuje žádnou potřebu někam patřit, zařazovat se do davu, nezajímá se o smysl čehokoliv, filosofie je mu vzdálená stejně tak jako předem ubalený americký cíčka Za necelých dvacet minut byla povídka na světě. Neměla žádnou zápletku ani vyvrcholení, nad ničím se nezamýšlela – byla jako on. Jakákoliv spojitost se zimou zde ovšem chyběla a tak jsem to hodila do názvu - >> z i m a <<. Musela jsem si odskočit na záchod, popotáhla jsem naposledy z cigarety a zamáčkla ji do již plného popelníku. S sebou jsem si vzala taštičku s kosmetikou, jsem prostě posedlá dokonalým vzhledem – postižení této bezchybné doby. Na malé toaletě čekaly další tři mladé holky a postarší dáma. Vždy jsem měla v oblibě podniky poskytující občerstvení s kapacitou více než padesáti míst a jednou kabinkou dámských toalet. Na vyprázdnění svého močového měchýře jsem byla donucena čekat přesně dvanáct minut ! U zrcadla jsem se ještě přepudrovala a poopravila si obočí. Když jsem vešla zpět do místnosti s překvapením jsem zjistila, že ten chlap s plnovousem už odešel. Škoda, předmět zájmu, zkoumání i jistá inspirace zmizela. Usedla jsem zpět ke stolu, na kterém ležely moje cigára a popsané papíry. „To snad ne !!!“, vyjekla jsem nahlas. Pár lidí v kavárně se po mě otočilo. V mé povídce jsou čmárance od červeného fixu !!! On mi opravil gramatické chyby a na volný papír zdůvodnil správný pravopis! Můj Bože. Ten chlápek musel být vyšinutý, nějaký potrhlý profesor nebo snad obojí! To třetí je bohužel nejrealističtější. Nevěřícně kroutím hlavou. Nenacházím slov. Měl tu zůstat a chyby mi osobně zdůvodnit, nebo to vůbec nečíst ! Vždyť je to hrozná drzost. Musím se smát, nevím jak reagovat. Fakt mě dostal. Jen škoda, že jsem ho nenakopla víc. Dávám si desky se svou domácí prací do tašky, zapaluji si poslední cigaretu a platím útratu. Pomalým krokem mířím k budově školy a pokouším se vymyslet něco, čím zdůvodním kantorovi výskyt červené barvy ve svém cvičení. Nic mě nenapadá. A tak to nechávám být. Vinu nese přeci ten úchyl s plnovousem a necitlivýma nohama !
K mému překvapení jsem jediná z deseti studentů, kdo úkol přinesl. Učitel mé desky odkládá stranou na stůl a přechází na výklad o období amerických beatniků. Znuděná si podpírám rukou bradu a zavírám oči. Zdá se mi o chlápkovi, co si v kavárně hrál na pana profesora nebo jím snad i byl. V tom snu ho kopu do nohou a dělá mi to dobře. Pociťuji jakýsi zatím nepoznaný pocit štěstí.

---