Zkáza Tauri

Zkáza Tauri

Lezavá mlha se plazila po pláni a mnoho z mužů sedících u ohňů se bázlivě otáčelo a hledělo do tmy se strachem,že je někdo sleduje. Toto byla už několikátá zima,snad pátá šestá, od invaze cizinců na jejich území. Zničili co se dalo, pozabíjeli tisíce mužů, dokonce i žen a dětí. Jenom schopné mladé muže si nechávali jako otroky. Samozřejmě, že mladí bojovníci by se nikdy nedali, ale mučení cizinců byla strašná a všichni v táboře věděli, že lepší je zemřít. Nyní mužům kolem ohně zbývalo poslední útočiště. Město při hoře Atharaxeia. Poslední přeživší město jejich světa. Poslední město, které zůstalo nedobyto a zatím nepoškozeno.A uvnitř města poslední opevněná citadela. Seděl jsem u jednoho z krajních ohňů a nebál jsem se. „Co se má stát, se stane.Ty jsi nevýznamný,nicotný v porovnání s vesmírem. Jsi důležitý jen pro zapisování historie světa.A proto my umíráme jako poslední.Nás nezabije žádná zbraň ani kouzlo.Jsme Nesmrtelní.Ovšem s každým novým věkem,nadcházejícím vždy po 400 letech se narodí nový Nesmrtelný a ten nastupuje na místo předešlého, který se promění  v část duše světa,která vše prostupuje,jen naše těla nám brání se s ní spojit“ říkával můj Mistr, který po mém vyučení „zemřel“.A proto mě mlha nestrašila, a proto jsem dokázal objektivně přemýšlet. Naši armádu už tvořilo jen něco kolem 3000 sedláků se zbraněmi,700 jezdců a 70 rytířů. Náš král a pán s námi v táboře nebyl. Byl mrtev. Zabili jej při útoku minulý měsíc a jenom předvídavost několika rytířů zabránila totálnímu rozkladu obrany. Nyní se rytíři ve městě snažili dát do kupy plán obrany města,ale moc jim to, soudě podle dlouhé doby naší nečinnosti před hradbami města, nešlo. A čas se krátil.

 Každým dnem tu měla být nepřátelská vojska. A že to bylo vojsko. Jediný já jsem v celé naší „armádě“ dokázal cizince ocenit. Byli nádherní. Lakovaná brnění malovaná nádhernými, živými barvami až oči přecházel zrak. Důstojnické chocholy bylo vidět i do velké dálky. Lordi stáli vždy před svými stany a zářili nejvíce. Po pečlivém prostudování jejich zvyklostí a taktiky jsem došel k zajímavým názorům. Naprostá podřízenost slovům nadřazených, zabíjeli bez mrknutí oka, bylo jim jedno, zda zemřou. Všiml jsem si pěti  různých barevných kombinací. A dokonce se mi podařilo zjistit, kdo tuto výpravu vede. Byl to lord s modrými barvami. Až po čase jsem zjistil, že tento klan, nebo jak bych to měl nazvat, vede mladá dívka. Velice mladá, hádal bych jí maximálně na dvacet let a ne míň než sedmnáct. V našem světě nepředstavitelné. Dívka! Radši jsem to nikomu neřekl, věděl jsem, že by pak mohlo dojít k podcenění. No a později už jsem na to pozapomněl. Abych shrnul naši situaci. Bylo nás málo, byla nám zima, měli jsme hlad, byli jsme na konci světa s posledním městem a proti nám stála armáda dobře vyzbrojených a odvážných vojáků, čítající přes 25 000 mužů. Co nás všechny překvapilo byla neexistence koní či jiných podobných zvířat. Proto jsme také byli schopní být u Atharaxei dříve než oni. Co nás ale vyděsilo byla přítomnost jakýchsi zvířat, černých zvířat, která vypadla jak mnohonásobně zvětšení mravenci. A jak zabíjeli. Ale naše štěstí bylo, že je nenasazovali příliš často.

Nějak jsem tušil, že zánik se blíží a že já jsem poslední Nesmrtelný. A pak se to stalo. Nevím, jak to přežil a jak se mohl dostat až k nám. Ale byl tam. Stál tam, na vyhublém koni, s vyhublým obličejem, na kterém bylo nejvíce vidět rituální tetovaní a díval se přímo na mě. Přišel Navarra. Luc de Navarra. Poslední z Bělovlasých bojovníků. A jen já věděl, kdo to je. “Navarra“ zašeptal jsem. “Navarra, Navarra, Navarra..“ stále jsem zvyšoval hlas až si mě začali ostatní všímat a dívat se stejným směrem jako já. Někteří ztuhli hrůzou a přemýšleli ,zda je lepší  nechat se zajmout cizinci nebo se stát otrokem Bělovlasých. Někteří viděli v rytíři poslední naději, stejně jako já. „Lyondri“ řekl potichu a já poklekl s úctou v očích, sklonil hlavu a jen odpověděl „Můj pane“. „Pověz mi, můj příteli.“ Bylo mi jasné, co chce vědět. Bělovlasí nikdy moc nemluví. „Lucu, každým dnem je očekáváme, rytíři se dohadují ve městě nad plánem obrany“. Pokynul mi hlavou a já se tetelil radostí, že jsem mu dobře posloužil. Bělovlasí byli vždy „přáteli“ Nesmrtelných. Přáteli v jistém slova smyslu, neboť naše spolky byli staré a nikdo nevěděl, který řád byl založen dřív. Ani v našich kronikách nic nebylo zapsáno. Všeobecně se mezi námi soudilo, že jsme byli jeden řád , který se rozdělil na Nás, Nesmrtelných, nebojovníků a Je, Bělovlasé, nebezpečné temné zabijáky. My jsme byli světlo,vědění,život. Oni tma, slepota a smrt. A přesto jsme možná  kdysi byli jedno. Tetování Jejich a Naše se lišila jen v počtu. Typ byl stejný. A Jejich věk, Bělovlasí žijí dlouho, ale nikdo neví kolik přesně. Všeobecně se mezi námi předpokládá, že žijí také několik století. Ale je jich málo, zatraceně málo. Ale to je už jiný příběh a i v kronice je již zapsán. 

S Lucem jsem se znal už od svého mládí. Znal jsem Jich více, ale s Lucem to bylo jiné. Na rozdíl od nás byli smrtelní a já Lucovi zachránil jednou život. Projevy jeho přátelství by se daly spočítat na prstech jedné ruky, ale já věděl, že by mi kdykoliv pomohl. Mezi „obyčejnými lidmi“ se nenašel nikdo, kdo by chápal naše osudy a chování. Proto jsme byli samotáři a zřídkakdy měli společnost.

Teď stál Luc tady a já přemýšlel, zda se mi dostane té cti mít následovníka ve své činnosti. Viděl jsem jak pomalu otáčí svého koně směrem do města a pomalým krokem se tam blíží. Automaticky jsem šel za ním. Věděl jsem, že pokud řekne: „Je konec“, tak konec bude. Ale pokud neřekne nic, máme naději. Při svém přemýšlení jsme došli až k branám. Hlídka nevrle odsekla, že nikdo dovnitř nemůže bez povolení, ale když uviděli jezdce, panenky se jim rozšířily strachem a všichni zkameněli. Pak se jeden z nich pohnul a šel zařídit otevření brány.

Procházel jsem městem a byl jsem zdrcen. Poslední bašta naší říše a v ní samí chudáci. V hadrech, vyhublí, bez bot. Neměl jsem dalece k tomu plakat beznadějí. Luc jel na svém koni a ničeho si nevšímal. Všichni lidé nám (spíše jemu) dělali místo a nikdo se neodvážil ani pozvednout hlas. Nebyla to jen hrůza z přítomnosti Bělovlasého jako člověka, i když divného, spíše už  pouhá přítomnost  někoho jeho řádu, neboť lidé nedokázali pochopit, jak se někdo mohl vyhnout té strašné zkáze. V řadách Bělovlasých se občas vyskytl i mág a proto se jich lidé báli. Ani ne tak temných rytířů, jako možnosti, že by někdo z nich mohl vidět jejich myšlenky nebo je zničit jen pohybem ruky (což by teoreticky mohl i normální rytíř). Na začátku invaze se mágové spojili a vytvořili Děsy, temné bytosti vyvolané z hlubin temnoty. Ti se jim však vymkli zpoza kontroly a všichni Bělovlasí byli strašlivě umučeni a zabiti. Aspoň jsme si to všichni mysleli. A teď tu jede jeden z Nich. Zachytával jsem myšlenky vyplašených ovcí, co postávali kolem. Báli se. A teď nevěděli, zda se mají bát víc nebo být rádi za kapku naděje.

***

„Co se to tam děje?!!“ ozvalo se z haly. „Pane, omlouvám se, že ruším, přijel Temný“ odpověděl ustrašený sluha. „Co to žvaníš, všichni jsou mrtví!!“ zařval na něj mohutný hlas. „Můj pane,jeden jede přímo k citad...“ nestačil dopovědět, neboť do něj lord Alarik narazil, jak se hnal k oknu. „Je tam“ nevěřícně vydechl.

***

Luc před vstupní bránou do citadely sestoupil z koně a podíval se na mě. „Život nebo smrt? Už je to jedno. My buď budeme bojovat až všichni pomřeme nebo se s cizinci dohodneme. Mám pocit,že to je i tvá naděje. Příteli, obávám se, že tě zklamu.Cizinci jsou nelítostní zabijáci a neznají soucit. Je v tom nějaký zvrácený smysl pro čest, který já asi chápat nemohu. Náš řád vymřel a já jsem poslední. Stejně jako ty, zástupce Nesmrtelných. Příteli můj, je konec, avšak jediný člověk z nás všech má naději. Ty. Pojď se mnou do sálu a vše ti vysvětlím“ řekl a prudce se otočil, až za ním zavlál plášť a  vešel do pevnosti. Já stál zmrazený jak účinkem jeho slov, tak délkou jeho projevu. Nechápal jsem smysl, já….nedokázal jsem to pochopit. Proč já? A tak jsem šel.

Vešel jsem do sálu právě když lord Alaric zdravil Luca. Na všech bylo znát silné překvapení, nevěřícnost snad i strach, ale viděl jsem v jejich očích, že si uvědomují platnost následujících Lucových slov. „Mí lordi, já, Luc de Navarra, poslední svého řádu, jsem zde, abych pronesl poslední slova. Naše zem je v troskách, naši lidé zemřou i s okamžitým mírem bez pomoci vyšší moci. Během zítřka dorazí invazní armáda, která nás jen převálcuje. Vaše plány nic nezmohou. Maximálně prodlouží naše utrpení. Vzdejte se a možná nechají žít vaše děti jako otroky. Ti mají jistá práva, vlastní život vést s povolením majitele, avšak také mu bez jakéhokoliv odporu sloužit. Za nějaký velký čin, či službu mohou být propuštěni, ale to nebývá moc často. Bojujte a budete pomalu umírat. Vím, jsem velice pesimistický a věřte mi, mnohem radši bych vám přinesl naději. Je tu však třetí možnost. Vede je žena.“ A tu se ozvalo mnoho výkřiků nevěřícnosti. „Není možná“ vykřikl lord Mortol. „Žádná žena nemůže vést tak velkou armádu“. Luc se rozhlédl a všichni okamžitě zmlkli. „Já s ní mluvil“ klidně pronesl Luc „Mágu, čaroději..“ ozvalo se z několika stran ale Bělovlasý si toho nevšímal. „Dostal jsem se k ní a řekla mi, že není žádná možnost, jak vás zachránit. Ciznci si cení tradic a čest je pro ně důležitější než život. Za jistou službu byla ochotná mi splnit jedno mé přání. Věděl jsem, co si dovolit můžu a co ne. Žádal jsem jeden život. Život Lyondriho. A jeho plné právo na život na domovském světe cizinců, po boku jejich mágů, v knihovně, s domem, s majetkem. Dosáhl jsem toho, neboť jejich smysl pro tradici jim zakazuje ničit hmotné a duchovní historické památky, a kronikář k nim patří. Lyondri, vím, že je to pro tebe utrpení , ale nedělám to kvůli tobě, sobě nebo někomu tady z nás v sálu. Ty víš, co je tělo a já vím, že naše duše zůstane zachována. A tebou a kronikou na Kelewanu i naše dějiny. Nezanikneme. A možná jednoho dne se některé naše dítě vrátí jako svobodné, a bude pokračovat“. Ach ne. Tohle mi nemůže udělat, nemůže! Myslel jsem si. Nemůže mě samotného poslat na úplně cizí svět, když všichni mí krajané pomřou. Na druhou stranu je to tak obrovská šance na nové poznatky! Svářily se ve mně tyto možnosti. A pak mě to zasáhlo jako morová rána. Co Jim Luc slíbil??? Co jim mohl slíbit, když stejně vše získají? „Lucu, co..? „Neptej se,příteli. Nechceš to vědět.Vím to“.  „Lucu, neodejdeš odsud, do té doby, než mi to řekneš!“. Luc se na mě křivě usmál a v očích mu zajiskřila pobavenost. Byla to pošetilá věta, vím, ale nemohl jsem si pomoci. Chtěl jsem to vědět. Musel jsem to vědět! „Mí lordi, můj příteli, já odcházím. Na vás záleží, zda budete bojovat nebo se vzdáte. Ručím vám za to, že nejpozději zítra odpoledne nastane bitva, pokud se rozhodnete bojovat. Lyondri, ty se neboj. Máš slovo Lady mocného klanu, ručí za tebe tvým životem.“ Řekl nám všem, na mě se otočil a vyzval  mě k soukromému rozhovoru mimo zdi citadely.  „Lyondri, cenu ti nepovím. Vím, není to můj zvyk, ale zde máš dopis. Teď jej neotevřeš. Je na něm magická pečeť. Podaří se ti jej otevřít až bude vše rozhodnuto. Měj se dobře příteli a vzpomínej na mě v dobrém, i když jsem si to zas tak moc nezasloužil. Vždy jsi mi byl bratrem. Sbohem.“ Poplácal mě po rameni, nasedl na svého koně a odjel. Díval jsem se za ním z očí mi vytryskly slzy. Podíval jsem se na dopis a ani ho nezkoušel otevřít. Odešel jsem pryč. Mezi vojáky. Nechtěl jsem se vracet do sálu, mezi rytíře a poslouchat, jak se hádají v posledních hodinách našeho národa.

Když jsem přišel do tábora, právě přijížděl herold s oznámením plánů. Čekal jsem až vysloví rozsudek smrti pro všechny, ale k mému překvapení se toto nekonalo. Herold zvučným hlasem začal pronášet: „Rytíři v čele s lordem Alarikem rozhodli takto. Každý se má vrátit ke své rodině a za úsvitu se buď vrátí na hradby a bude bojovat, s výhledem smrti za svobodna nebo zůstane se svou rodinou s nadějí za život v otroctví cizinců. Tak zní slova lordů země…“.Nečekané, dospělé. Překvapili mě. Rodinu jsem neměl a tak jsem šel do starého archivu a prohlížel si celou noc staré kroniky.

Za úsvitu stáli všichni na hradbách. Všichni, do posledního muže. Jak jsem zaslechl, většina už rodiny neměla a ti, co je měli, se rozloučili. Nechtěli zemřít jako otroci. Byl jsem hrdý a byl jsem prázdný. Viděl jsem nekonečného hada cizinců, táhnoucího se na pláni před městem a má mysl rozebírala nereálné možnosti záchrany všech těch lidí. Nešlo to. Věděl jsem to. Náhle napravo od centrální armády začala kvílet pištivá hudba, spousta lidí se tam hemžila a tancovala. Říkal jsem si, nějaký barbarský rituál. Viděl jsem tam i lidskou oběť. Možná by bylo zajímavé zapsat průběh, ale nějak jsem se tím nezaobíral. Jen mě tak mírně bodlo u srdce.

Předstoupil před nás cizinecký herold v modrém, po boku mu stál muž v černé kápi. Černohávník zamával rukama a herold začal mluvit. Jeho hlas se nesl daleko. Měl jsem pocit, jakoby stál vedle mě. A mluvil naší řeči. Kouzla. Zopakoval nám naše možnosti. Stejné, co nám říkal Luc. Naše odpověď zněla: „Boj“ a zakřičeli ji všichni ti lidé, co stáli na hradbách.

***

Bitva to byla veliká. Město bylo dobyto za dva dny a tou dobou už byli všichni naši mrtví. Mě nezasáhl žádný šíp, žádný úder mečem či dýkou. Stál jsem na nejvyšší věži a shlížel na cizáky, jak vstupují do bran našeho města. Cítil jsem, jak všichni umírají. Ubývalo mi sil. Má smrt může nastat i dříve než za 400 let, pokud všichni zemřou a nebude pro koho zapisovat . Masakr to byl strašný. Ke konci druhého dne jsem zestárl snad o 50 let. Šel jsem do komůrky ve věži, kam jsem zapisoval do naší kroniky. V noci ke mně vtrhli vojáci. Když mě uviděli, uctivě se uklonili a odešli. Už jsem nebyl překvapen. Za necelou půlhodinku za mnou došla dívka. Měla na sobě bohatě zdobený šat a vypadala kouzelně. Ve tváři však byla netečná maska. Naprostý nezájem. Však jen maska. Oči prozrazovaly znechucení, soucit, rozpor… Podívala se mi do očí a já jasně viděl to, co mi nemohla říci. Byla moc mladá, nesouhlasila, ale musela. Čest ji to přikazovala. „Lyondri de Hasture, máš mé slovo. v v naší zemi, psát, studovat. Co jen budeš chtít“. „Má paní, slib se vázal na psaní dějin našeho národa. Vaši vojáci nenechali nikoho živého. Cítím to a vím, že brzo zemřu. Vím, že jsi dostála svému slovu, proto tvá čest nebude poskvrněna. Mám však prosbu. Zachovej naše kroniky. Ať tvůj národ ví, že způsobil zánik jedné civilizace….Má paní, k čemu to bylo?“. „zájmy Říšeo, Hasture“  odpověděla mi a otočila se k odchodu. U dveří pootočila hlavu tak, aby mi viděla do očí a zastavila se. „Čest velí..“ začala, ale já ji nenechal dokončit větu.“Čest velí? Jaká to může být čest vyvraždit celý národ?“ vykřikl jsem. „Čest velí nikdy se nevzdat. A zastavit válku, která nám přinese mnoho potřebného, by mé rodině přineslo hanbu, kterou by nešlo  odčinit“ dořekla a odešla. Z chodby jsem zaslechl tiché  „Je mi to líto..“, ale možná jsem si to jen vsugeroval.

***

Seděl jsem u stolu, svíčka mi dohořívala a já věděl, že dnešní noc je poslední. Tu jsem si vzpomněl na Lucův dopis. Už jsem jej ani nechtěl otevřít. „Můj milý Lyondri de Hasture, mistře Nesmrtelných. Vím jak vše skončí a proto jsem dal magickou pečeť na tento dopis. Muži budou bojovat. I kdyby Alarik rozhodl jinak. Viděl jsem to v nich. Cítil jsem to z nich. Za tvůj život jsem nabídl velkou cenu. I když jsem přepokládal, že bude zbytečná. Proto, pokud jsem se nemýlil, uvědom si, že to bylo mé rozhodnutí. Oni mají bohy, a mají krvelačné lordy, i když podle pocitu usuzuji, že Lady, co je vede, to není. Lyondri, mají boha smrti. Turakamu jméno jeho je. Já jsem Temný a mág. Má oběť je dostatečnou cenou za tvůj život, kdybych se mýlil. Za úsvitu budu obětován jejich bohu. Řekněme, že zbytečná ani není, neboť   v jejich zemi bych Turakamuovi patřil. Tady se ničeho nebojím. Mé tělo je schránka a já jsem nic. Ty víš co myslím. Měj se krásně příteli. Zemřeš-li, spojíme své duše, budeš-li žíti dál, „setkáme“ se jen o chvíli později  Luc de Navarra, Bělovlasý. Tvůj přítel.“

Ležím na lůžku a v pololeže dopisuji poslední slova.

Já, Lyondri de Hastur Corccassa, poslední mistr Nesmrtelných, poslední člověk národa Tauri.

Kronika národa Tauri,přinesená ze světa kamene

a železa, ze světa národa Tauri

archiv Svatého města Kentosani, Tsuranuanni. .