--

13,10

Uzamčená, kde to sama ještě neví, a co když to již nikdy nezjistí? Modlí se, víra, ta jediná jako by se ještě ze světa nevytratila. Co se stane, až zmizí? Jako světlo, které ještě před chvílí prosvítalo skrz mříže. Ve snech může vše, ale jinak? Tíseň a zatuchlost stěn, to jediné ještě je schopna vnímat kolem sebe, tady na místě, ale jinde ne. Okovy tíží. Rozdírají kůži, ale ne tam, kam se nyní upírá její zrak. Utíká. Konečně vidí před sebou světlo. Cítí vůni trávy. Bosíma nohama se dotýkám země, potřísněné svěží rosou, co nádherně chladí. Slyší zpěv ptáků. Pocítí náhlou radost. Cítí se volná. Z lesa před ní se vynoří nádherný kůň, sněhově bílí. Přikluše až k ní. Měkkým čumákem jí strčí do ramene. Zaboří obličej do měkké hřívy. Nosík nasává tu nádhernou vůni jeho těla. Dlouho jen tak stojí. Mám se odvážit? Zeptá se sama sebe. Proč ne?Za to nic nedáš, jen si to užij. Odpoví jiný hlas. Za minutku cítí mezi svýma nohama vlnící se svaly. Vítr čechrá rozcuchané vlasy. Bere dech. Míjí nádhernou rozkvetlou, živou krajinu. Jako blázen se směje. Slyší dusot kopyt po měkké trávě. Dech zvířete pod sebou. Hřebec si užívá každý pohyb. Jsou jako jedna bytost. Jako jedno tělo, jedna duše. Náhle před sebou uvidí propast a druhý břeh. Křečovitě zatahá za hřívu. Hřebec nereaguje. Chystá se ke skoku. Dává ze sebe vše. Dívka zatáhne prudčeji. Vší silou přinutí zvíře, aby změnilo směr. Zadýchaně konečně sleze, když konečně zastaví. Sesune se na zem. Hřebec jí

---