Dneska jsem potkal Džina. Vůbec jsem to neplánoval, netušil ani nečekal. To by se ani nedalo. Dlouho jsem přemýšlel jestli se to dá vlastně vůbec zapsat.  Všechny cesty někam vedou a někdy se ta naše spojí s jinou a vy nejdřív nechápete proč a jaktože zrovna teď, ale pak zjístite že všechno do sebe zapadá jako kolečka u hodin. Hodinky už pěkných pár let nenosím, ale dneska jsem si právě díky Džinovi uvědomil jak čas rychle letí a my letíme s ním... fungujeme rutinně, jednáme bezmyšlenkovitě, zapomínáme na maličkosti a spousty věcí si vlastně nevážíme. Džino je vozíčkář. Slovo, které ve vás nejdřív nejpíš vzbudí soucit. Člověku byl odepřen volný pohyb, něco mu ukradlo svobodu... cítíte že to tak asi je. Ale v čem je opravdová svoboda člověka? V myšlence, v pocitu, ve vůli...v nápadech. Jak to? Můžou nám zabránit v pohybu, ale ať zkusí zastavit myšlenku. Velký dar nad kterým moc často nepřemýšlíme. Nezasloužil by soucit spíš ten člověk co na tohle zapomněl?
Od počátku života je nám postupně dávano do vinku spostu věcí... cítíme, vidíme, slyšíme...začneme chodit..myslet..proč? Abychom poznali svět, abychom z toho měli radost. Džino měl dneska velkou radost. Vykládal nám vtipy. Jak on říká o kriplech. Když mluví musíte k němu blíž, protože nemůže pořádně vyslovovat. Chvílemi si utírá odkapávající sliny od úst. Vykládá o tom že má spoustu nápadů, ale zatím je nemůže všechny realizovat. Nemá moc času. Pracuje v neziskové organizaci, kterou vlastně znovu vybudoval. Zítra má navíc zkoušku s divadlem.
Spastikové jsou lidé kteří mají svaly trvale v křeči, příroda jim vzala možnost normálně se pohybovat. Když jsou na tom dobře mohou udělat i několik kroků. Džino sám sebe hodnotí jako "nízky level", jsou tací co se skoro nehýbají. Spastikové obtížně vyslovují, nemohou normálně zvednout sklenici, odklepnout cigaretu... Jak říká Džino jsou to "Spastik people" (of the universe). Džino studoval sociologii ale nebavilo ho to takže teď se snaží spojit psychologii a práci. Fotí a zítra snad bude mít nový počítač. Když jsem vedle něj seděl přes půl hodiny, rozumněl jsem mu najednou líp než komukoliv jinému...pořád jsme se smáli. Představila nás kamarádka. "To je Džino!" Vůbec jsem nevěděl kdo to je, netušil jsem co dělá. Nejdřív jsem prostě viděl usmívajícího se chlápka na vozíčku...skoro mu nebylo rozumět. Za chvilku jsem ale začal opravdu naslouchat a vnímat myšlenky. Nápady. Hory nápadů a vtipů, které nikdy nikdo nepřipravil o svobodu. Džino prostě žije naplno co to dá...i co to nedá. A kdo ho pozná najednou si uvědomí, že by to měl udělat taky.
Kdysi proběhla v jednom centru akce s americkým léčitelem, co zázračně uzdravuje. Džino tam nemohl chybět, nemohl si to nechat ujít. Jak říká byla to akce na které hluší vidí, slepí slyší a blbí na ní chodí, ale proč se nezasmát. Když byl program v nejlepším, tak prostě vstal a jakože  vyléčený udělal pár kroků. Zázrak. Nevím co se honilo hlavou americkému léčiteli, ale Džino měl neuvěřitelnou radost. V duchu se strašně smál. Když nám dovyprávěl tenhle příběh citil jsem, že někdy se omezujeme sami. Sami si dáváme hranice a vůbec se za ně nepouštíme...trochu si stěžujeme ale jinak se máme "fajn". Obalíme se svým světem, předsudky a rádoby problémy do malého smutného domečku. Ulity. Džino ulitu nezná, je pořád na cestě, stále má co dělat. Opravdu se těším až zrealizuje své další nápady. Já se zase konečně pustím do těch svých. A budu se těšit až zase někdy řeknu: Byl to super den, Džino, tak ahoj!