Křídla

Křídla

Křídla. To jediné na tom všem bylo alespoň nějakým zvýšením jeho životního standartu. Bral to jako takový malý splněný sen. Sen nad jehož vyplněním ten kluk uvnitř nikdy nedoufal. Od mlada stavěl s dědou modely letadel a když se jednou objevila příležitost naučit se létat, nezaváhal tehdy jedinou minutu. Udělal zkoušky a párkrát za rok se dokonce proletěl. Nikdy by ale během těch krásných hodin ve vzduchu ani na moment neuvěřil, že jednou touto činností stráví celý zbytek svého života.
Nebyla to ovšem jediná věc, která ho nikdy nenapadla. Nikdy by také neřekl, že jednomu může být taková zima. Jeho prokřehlé tělo se bez úspěchu snažilo zachytit první paprsky vycházejícího slunce a proměnit je na životadárné teplo. Z okolních stromů se zatím začali ozývat první nesmělé melodie probouzejících se ptáků a křik písklat, které měli v hlavě krom pocitu zimy především velkou díru plnou hladu. Trochu jim to záviděl, protože narozdíl od něho měli ve svých myšlenkách poměrně jasno, zatímco on v nich měl především velký zmatek. Nejenže nevěděl, jakým způsobem se ocitl ve svém nynějším postavení, ale nejvíc nedokázal pochopit, jak je vůbec něco takového možné. Že by spal a všechno kolem něho je jen výplod jeho fantazie? Pak to musel být sakra realistický sen. Ten chlad okolo byl opravdový až moc. Všechno bylo až moc opravdové, ale prostě nějak špatně. On o tenhle nový život totiž nestál. Stál o ten starý, ve kterém byl každé ráno se svou dcerou, zpoza okna v jejím pokoji společně sledovali východ slunce a do krmítka nasypali trochu toho zrní. Chtěl zpátky těch 40 let svého života a s ním i své jediné dítě, milující manželku, nebo nejlepšího přítele, kterého znal už od základní školy. To všechno přece existovalo. Muselo existovat.
Až do té proklaté chvíle.

  Malá s manželkou na něho tehdy čekali na druhé straně té silnice u její školky. Taková malá budova s krásnou zahradou na hraní. Jasně si pamatoval ten červený klobouk, co měla jeho žena na hlavě. Věnoval ji ho k pětatřicátým narozeninám. (Malá jí ho vždycky potají brala, napatlala si pusu lacinou rtěnkou a hrála si před zrcadlem na velkou paní.) Žena se usmívala a roztomile na něj mávala přes celou ulici, zatímco dcerka se držela svými útlými ručkami lemu její fialové sukně. To první auto zastavilo, tím si je jistý. Žena stále mávala. Čile tedy vykročil na vozovku, už byl snad v půlce přechodu, když se výraz v jejím obličeji změnil …
na krátko ucítil tupou bolest po celém těle…

  Viděl znovu pohřeb své mámy a rakev u které stál otec s obličejem z křemene. Viděl znovu chvíli, kdy požádal svou ženu o ruku. Viděl porod své jediné dcery, její první narozeniny, nástup do školy, nebo jak se minulé prázdniny houpali na houpačce, kterou od rána trpělivě stloukali na dědově zahradě. Viděl všechny ty věci znovu před svýma očima a všechny je znovu cítil. Na obličeji ho zase pálil tátův pohlavek, znovu cítil svůj první sex, nebo strach o život malé, když tehdy spadla z toho stromu. A cítil lásku…cítil…
a pak byl najednou tady.
Tehdy se to všechno zvrtlo, tím si je jistý. Byla to všechno jeho chyba.

Místo kůže opelichané peří, místo rukou dvě křídla.

Ve čtvtém patře oprýskaného činžáku se otevřelo okno a mladá dívka vsypala do krmítka na okenní římse trochu zrní. Přesně tak jak jí to její táta učil.