Je to k posrání

Je to k posrání

V zámku šramotí klíče,

vchází dovnitř,

ověnčena řetězy,

nenávistí

a touhou chytit moře na udici.

Otvírá dveře.

Nevšimla si nového obrazu na zdi.

Nevšimla si ničeho.

Možná ani nechtěla.

Potloukala se v ulicích města

a snažila se lidem sdělit svůj příběh,

který zůstal nenaplněn

a který se stal jen jakousi vzpomínkou.

Snažila se být dobrá,

až zapomněla,

kdo že vlastně je.

Připadala si jako trhací kalendář,

jako číslo na zdi baráku,

byla tam ale nikdo tomu nevěnoval pozornost.

Stal se z ní duch,

který pomalu klouzal po hřbetu příkré skály,

který se nevznášel,

ale jen tiše

a pomalu

se řítil dolů.

Do zkázy.

Vše bylo k posrání.