E moll

PRVNÍONA: Ach jo, proč zase já...
DRUHÁTA (ironicky): No ještě se nad sebou rozplakej, chudinko!
PRVNÍONA: Vidíš, nikdo mě nechápe, ani ty!
        Napustila vodu do konvice, kterou pak postavila na světlemodré kolečko plamenů plynového hořáku.
DRUHÁTA: To máš pravdu. Jsou mnohem horší věci na světě než tvoje pidiproblémy!
PRVNÍONA: Já vím, já vím, jenže všechny se nějak nakupily...
        Opřela se zády o kuchyňskou linku a dívala se z okna do nikam.
PRVNÍONA: Nejradši bych sedla na vlak a odjela, jedno kam, hlavně pryč...
KONVICE: kvíííííííííí  íí íííííííí
VODA: blbrlblblublublurbl
 Chytla držadlo konvice polorozpadlou kuchyňskou chňapkou a nalila vodu o teplotě něco málo pod 100°C do hrnečku s připraveným sypaným čajem.
DRUHÁTA: Jo, jasně. ŇOUMO!
         Nastavila časovač na 7 minut a odešla do obývacího pokoje, kde se uvelebila v houpacím křesle. Natáhla se ke stolu a podala si na klín obrovskou, zašlou knihu. Vlastně to nebyla doslova kniha, ale svázaná čísla časopisů z první republiky. Přeletěla pohledem další stránku. Zaujaly ji tři řádky not jakésiho nápěvu v e moll, bez uvedení autora, bez názvu. Přinesla si flétnu a začala hrát. Prázdným bytem se rozlehla tak tklivá a naléhavá píseň, jakou ještě nikdy předtím neslyšela.
                                                              (-- Já jeho flétnu vzal
                                                                  a zněla jako zvon
                                                             a byl v tom všechen žal,
                                                             ten krásný, dlouhý tón –)
Dohrála poslední takt a obývák s knihou i křeslem zmizel, flétna jí vypadla z ruky a dutě břinkla o zem...
        Stála před typicky klasicistní budovou. Netrvalo dlouho a pochopila, že se ocitla v lucidním snu (to je takový sen, ve kterém má člověk tu výhodu, že ví, že spí). Zaklonila hlavu a prohlédla si štít toho domu. Musica sola mei superest medicina vennemi. A pod tím letopočet: MDCCXCII. Vyšlapala několik schodů, vzala za kliku a otevřela bytelné dveře. Uvnitř bylo šero a chladné ticho minulosti, jaké se nejčastěji vyskytuje v kostelech a muzeích a které nás nutí tlumit hlas. Před ní se táhla dlouhatanánská chodba, jejíž obě stěny byly plné dveří. Podívala se doleva směrem k jakési pokladně. Za prosklenou přepážkou seděla postarší dáma a četla noviny.
        „Ehm...promiňte, ale...“
Paní vzhlédla a přívětivě babičkovsky se usmála.
        „Vítejte v Ústavu pro trudnomyslné, slečno. Nemusíte se ničeho bát, prostě půjdete touto chodbou a vejdete do těch dveří, do kterých budete potřebovat. Tam uslyšíte píseň nebo znovu prožijete pěknou vzpomínku, která vám pomůže přenést se přes vaše problémy. Až se budete vracet, zapište se prosím do návštěvní knihy.“ Prstem ukázala na knihu v červené vazbě. „Vstup je samozřejmě zdarma.“
       „Aha, děkuji...“ Odpověděla trochu rozpačitě, zaskočená tím proslovem. Nejistě se na onu dámu usmála a dala se do kroku.
       Všechny dveře vypadaly stejně, ale na každých byl jiný nápis. „Zrada“... „Komplex méněcennosti“... „Černé svědomí“... „Impotence?“... „Nešťastná láska“... „Problémy v rodině“... „Pocit zbytečnosti“... „Osamělost“... „Strach ze smrti“... „Zkaženost světa“... „Hádka“...
        Vrátila se o několik metrů zpět ke dveřím s nápisem „Osamělost,“ pootevřela je a opatrně nakoukla dovnitř. Nic zvláštního, jen prázdný pokoj...Vešla a jakmile za sebou zavřela, z  pokoje se stala jiná chodba, ve které byla naposledy před půl rokem...Seděla jako předtím, zády se opírala o zeď a se svými kamarády sledovala a hlavně poslouchala asi čtyřicetiletého muže, který seděl na stole, hrál na kytaru a zpíval, do rytmu si pohupoval zkříženýma nohama....Chodba měla úžasnou akustiku, jeho hlas se rozléhal nad prázdným schodištěm, vládla tam pohodová a přátelská atmosféra a když dozpíval, velmi neochotně se vrátila zpět na hlavní chodbu. Zkusila jiné dveře  

Nesrećnik sam od malena,
Od sve muke pesme pevam
Voleo bih majko mila,
Da sve ovo samo snevam...

a ještě jedny

Don’t go outside tonight
  the locusts fill the sky
  and the devil’s work is never done
  and the gypsy curse you wore
  can’t hurt us anymore
  as we raise our glasses to our mouths
  and it’s all for one....

a další a další, až si všimla, že se nevědomky usmívá – byl čas se probudit.

       „Na shledanou!“ houkla směrem k pokladně, i když tam ta paní už neseděla. Napsala poděkování do návštěvní knihy a vyšla ven. Super sen...Usmívala se na celé kolo jako rodilý Američan. Dřepla si na schody a čekala, až se probudí. Zkoušela si vzpomenout, jak se vrátit zpět do reality, ale ať dělala, co chtěla, nešlo to. Ulice byla prázdná, opuštěná a ponurá. Když jí došla trpělivost, znovu otevřela vchodové dveře. Chodba však zmizela a spolu s ní pokladna i ta milá paní...teď zde byl obyčejný, staromódní obývací pokoj. Soudě podle zařízení, alespoň o století mladší než budova.
        „Haló? Je tu někdo?!!“ Podvědomě použila tu otřepanou frázi z televizních thrillerů.
        „Hej!“
Nic.
Pokoj vypadal obydleně a udržovaně, rozhodla se tedy, že počká, až někdo přijde.
        Čekala den, tři, měsíc...rok...