Paní z námoří

nižádná louče nepramení, v jeskyni temné duše zimomřivé, v konci cesty světlo lásky není, v nitru chlad, jen tváře sivé, jižť umlkají hlasy denní, nás obklopují stavy divé

Jediné světlo nehoří

nad temnou stezkou rozloučení,

nad sochou Paní z Námoří

a Cizince. Jen bílé mžení,

jak oko cize v oko zří,

je halí v rubáš jasnozření.

 

- Vyplul jsem s touhou dobýt svět.

Drásala, sládla, slibovala

dosíci nejpyšnějších met.

Poznal jsem pozdě: oklamala

Uvadla jako vadne květ.

Jako tvá láska, lhala, lhala.

 

Útržek novin promluvil,

když vše už bylo dokonáno,

když pozbyl jsem už všech svých sil,

k všem porážkám už řekl ano,

když ze sna jsem se probudil

v střízlivé, chladné bílé ráno.

 

Nad hlavou den, tvůj modrý zrak,

nad hlavou noc tvých černých vlasů,

na srdci, smutném jako vrak,

tvou zaslíbenou nahou krásu,

já plul jsem, opuštěný vrak,

k majáku smrtelného jasu.

 

Jak ze záhrobí hrob jsem zřel

uskutečněné skutečnosti.

Sen dovršený z něho zel,

pustota prázdných nesmírností:

poznaných dálek slepá běl,

krás světa ohlodané kosti,

 

oněmlé zpěvy planet tmám,

osleplá vědma cizích krajů,

hlubokých moří mělký klam,

vyčichlá vůně blízkých tajů,

vesmírných výšek bludný mam,

past osamělých, marných rájů.

 

Ze všech mých touh jsi zbyla ty.

Ze všech mých touh mi zbyla láska.

V loži mých touh jsi spala ty,

má pravá touha, ty, má láska,

jediná touha, živá ty.

Mou touhou bylas ty, tvá láska.

 

 

Útržek novin promluvil,

když ze všech touh jen ty jsi zbyla.

Nic nezkazil, jen dovršil.

 

Jak bys také nezradila!

Pozdě jsem sebe pochopil.

Vracím ti prsten, mrtvá milá.

 

Vracím jej moři, mrtvá milá.

 

Jak obraz slunce zašplíchal

neslyšně prstem na hladině,

jak hlas, který se klnout bál,

jak sbohem tone v těžkém víně,

jak červ, jenž srdce uhlodal,

jak mizí tělo v mrtvé hlíně.

 

- Byls pro mne ztracen onen den,

kdy moře si tě odváželo

a v tobě vzalo mi můj sen.

Co ne mně potom záleželo?

Nebylo zrady. Lhalo jen

bezduché, živočišné tělo.

 

To, co tys teprv poznával,

když tisk‘ jsi kořist prázdných dlaní,

jsem znala. Byl to též můj žal.

Světlo, to je dlouhé umírání

v prázdnotě, v temnu holých skal,

o které bije moře zdání.

 

Abych svůj život mohla nést,

zkrášlila jsem jej tajemstvími,

blaženstvím ilusorních cest,

sladkými ráji vysněnými,

rty svlažovala hrozny hvězd

za nocí touh, jež byly tvými.

 

Aby se svět můj nezřítil,

duhová stavba pohádková,

bylo mi třeba nových sil,

stavět jej stále znova, znova.

Tys přišel. Tys mě posílil.

Tvá kouzelná a slastná slova.

 

 Dávala srdci jistotu,

že jeho tepot bude snění,

že vyrveš se mnou životu

tresť věcí, kterých v světě není,

že přemůžeme nicotu

pro neskutečné naplnění.

 

Byls pro mne ztracen tehdy už,

když jsme se spolu rozloučili.

Šels uskutečnit – v ruce nůž,

ilusí zabít přízrak bílý.

Snad jinaks nemoh‘, byl jsi muž.

Vracím ti prsten, mrtvý milý.

 

Vracím jej moři, mrtvý milý

 

Jak obraz luny zašplíchal

neslyšně prsten na hladině,

jak povzdech na rtu kdyby

jak bloudí duše v meluzíně,

jak úsměv kdyby z mrtvých

na tváři smutné otrokyně

 

---