Omezenost víry...

Víry tohoto lidstva jsou tak omezené, jak omezená je doba i duše. Nechci tisíce tisíců, netoužím po zlatém cokoliv ani po žáru nadpozemských pekel. Nepotřebuji střežit každý krok proti hříchu umělé stupnice. Nechci klekat, ruce spínat na povel, prozpěvovat a sahat s bázní na popel. Nečekám konec světů, nové proroky, ba ani spasitele...

            Snad jenom toužím po síle dlící v mé mysli i nademnou... Po moci myšlenky, naději o nezbytečnosti životů, snah, tužeb i Naděje samotné... Prosté touhy člověka ponechaného Kosmem stravujícímu člověčenství.

            Člověče! Hlupče navždy odsouzený k neobjektivitě, relativnosti a pátrání po tobě znalém, tvému zraku však skrytém... Člověče jakýchkoliv dní – má slovo významu? A skutečně bez tebe?

            Tvojí slabostí je hodnotit, je pátrat, je doufat, je chápat, je cítit...