Tiffany II_2

Druhý dil spankingoveho dekameronu...je to zalezitost uz nejaky ten rucek stara, ale pobavily mě mé nekdejsi predstavy, tak se podelim

(2.)

Automatikou jsem zapálil oheň v krbu a zrovna, když jsem se ohýbal pro nějaké větší polínko, abych ohni přidal větší autenticitu, přistála mi na zadku něčí ruka. Mlask. Zvonivý smích mi prozradil viníka, ještě než jsem se otočil.

„Ty trajdo! Jen počkej, až se mi dostaneš pod ruku!“ nechal jsem polínko polínkem a vrhnul se do pronásledování prchající, na celé kolo výskající manželky.

Dohnal jsem ji u schodů a ránu vrátil. Plus samozřejmě dvě, tři další, protože já to přeci nevyprovokoval.

Nepřestala se smát, takže jsem toho nechal, nemám to srdce vyplácet Tiffany, když je tak roztomilá.

„Počkej večer v posteli.“ vyhrožoval jsem naoko. „Promiň mužíčku, ale nevyužít takového cíle, to by bylo škoda. Taková vystrčená prdelka nic netušící oběti…prostě jsem si nemohla upřít to plácnutí.“

Jednou rukou jsem jí vzal kolem pasu, zvednul ji do vzduchu, dal si ji jako balíček do podpaží, odhalil její prdelku a se slovy: „Máš pravdu. Cíl k pomilování nebo výprasku.“ jsem ji začal vyplácet.

Ve skutečnosti to byl cíl k výprasku a následnému pomilování.

 

Kladla sice odpor, ale jen takový sporadický, aby si zachovala tvář. Když se jí zadeček začínal barvit do červena, tak jsem ji propustil, trošku proto, že už toho bylo dost, ale hlavně proto, že jsem ji už neudržel, což bych však nahlas nikdy nepřipustil.

„Tak pojď ty zlobidlo.“

„To už bylo dost?“ zeptala se rozverně a snad trošku zklamaně a škádlivě zavrtěla dosud odhaleným zadečkem. 

„Jak jsem říkal, večer tě čeká řemen krasavice, tak sekej dobrotu.“ pohrozil jsem zase z legrace

„To je slib?“ překvapila mě

„To si piš.“ uzavřel jsem tentokrát už vážně a dalším plácnutím ji nasměroval ke krbu.

 

George se Sylvií si už povídali pohodlně usazeni před úhlednou hořící hranicí. (trošku žárlivě jsem pozoroval, že George ji postavil mnohem hezčí, než se kdy povedlo mě-designéra nezapřeš a já jsem sice na finančním poli génius, ale estetika je pro mě vyšší algebrou: nedosažitelnou a pro mě zbytečnou). Přisedli jsme.

 

Tiffany se ani nesnažila předstírat, že by se chtěla uvelebit někde jinde než u mě (ve skutečnosti mě napadlo, že nač je nám tolik křesel a pohovek, když ten můj drobek stejně nakonec vleze na mě-v minulém životě musela být kočkou a kromě (překrásného) těla si vzala s sebou i osvojené návyky). Pobaven vlastní úvahou jsem ji políbil a když jsem zkontroloval, že všichni už napjatě čekají až začnu, jsem začal vyprávět:

 

„Takže když jsem odcházel od Ásima, měl jsem už hlavu plnou plánů, notebook s naprojektovaným bytem a konto, dostatečně plné, aby pokrylo jejich realizaci.

Vrátil jsem se zpět do Prahy do svého kdysi útulného, teď však díky nové perspektivě spíše stísněného bytu a pustil jsem se do práce. Měl jsem dva týdny, než dorazí Tiffany na to, abych pracně vyprojektovaný dům snů převedl ve skutečnost.

Hned jsem zašel podepsat smlouvy o koupi horních dvou pater Business Centra na Veletržní u Výstaviště, objednal stavební firmu, sháněl materiály, návrháři mi radily s barvami, projektanti se stavebními podrobnostmi.

Nechci tu popisovat všechnu práci, faktem je, že po deseti rušných dnech, kdy jsem celkem naspal možná deset hodin bylo všechno připraveno k nastěhování.

 

Měl jsem plochu 2*300 metrů čtverečních.

Z původních kanceláří se stala jedna obrovská hala.

Zatmavěná, zrcadlová okna hlídala moje soukromí a od vstupních dveří soukromého výtahu bylo možno přehlédnout celý byt-ateliér.

Kuchyně a koupelna byly jediné dvě další místnosti. Na dvou místech vedly točité schody do „přízemí“ což bylo ve skutečnosti 11. patro budovy a naplnění mého dětského snu: vlastní fitko s dojo.

Odmalička jsem byl posedlý bojovými sporty a dokud jsem neměl tady Tiffany,“ políbil jsem ji a odpovědí mi byl zářivý úsměv, „tak to byla jediná věc, která mi pomáhala uchovat si zdravý rozum ve finanční džungli na burze. Jediný pravý odbourávač stresu. Proto jsem celé přízemí obětoval, abych si připravil dojo přesně podle svých představ. Fitko vybavené nejmodernějšími stroji, vlastní solárko (upřímně řečeno na pasivní opalování jsem nikdy zrovna moc nebyl, ale solárko bylo v akci…tak proč ne), podlaha rozdělená na třetiny: v posilovně koberec, u zrcadlové stěny parkety a v dojo tatami.

Samozřejmostí byly boxovací pytle rozdílných velikostí i tvrdostí. Koutek na Jógu a Taj-ti, zrcadlová část na cvičení dynamiky a stínového boxu, koutek na šerm a pás na lukostřelbu. Byl to můj ráj a nejlépe(a nejdráž) vybavené dojo v tehdejší Praze.

 

V bytě jsem největší důraz kladl na obrovské letiště místo postele, pracovní koutek s počítačem s on-line přístupem na net kvůli práci a obrovskou vanu v koupelně.

Vlastně…když tak nad tím přemýšlím…tak jsem měl žalostně málo nábytku: v celém bytě byly snad dva stolečky, pokud nepočítám kuchyňskou linku, žádná židle-jenom dvě pohovky, a skříň také byla jenom jedna obrovská vestavěná hned u dveří a jedna maličká vzadu u koupelny. Zbytek prostoru pokrývaly všemožné kožešiny a koberce a rohožky.

Samozřejmě prostor vyplnila a nedostatek nábytku nahradila…elektronika: domácí kino s dokonalým ozvučením kvůli mému fetiši: hudbě (celý den jsme s elektrotechniky strávili jenom na akustice, když jsme rozmisťovali reproduktory), veliká lednička, elektrické klávesy abych nevypadl z cviku…co víc si přát.

 

Věděl jsem, že ani jeden z nás nebude vařit, takže kromě mikrovlnky jsem zbytečně nekupoval ty krámy do kuchyně, a věci nám vyperou v čistírně, takže pračka se sušičkou tak používaná v jiných domácnostech u nás byla spíše pro případ nouze.

Nemám rád těžký bytelný nábytek a to se promítlo do stylu jak jsem zařídil náš byt.

Žádné dřevo, jenom odlehčená ocel, plast a sklo.

Jediné volným okem viditelné dřevo v celém bytě (kromě plovoucí podlahy) byly vařečka v kuchyni.

Vzhledem k tomu, co jsem říkal o tom jak „rádi“ jsme měli vařené jídlo, tak si jistě umíte představit, k čemu jsem ji nejčastěji bral do ruky.

 

Abych se tedy vrátil zpět do děje. Když jsem měl všechno konečně hotovo, byl jsem přestěhovaný a už jenom schly povrchové nátěry, tak jsem se naprosto neprozaicky zhroutil a další dva dny jenom spal a jedl.

 

Když jsem konečně nabral síly a, den před plánovaným příletem Tiffany, vylezl z postele, byl jsem trošku zděšen zbytky jídla povalujícími se všude kolem postele: hotové jídlo od číňana a itala, nedojedené ovoce, osychající sýry, mezi tím se povalující flašky od minerálky, no prostě svinčík na druhou.

Vynadal jsem si (neupřímně), zastyděl jsem se (trošku upřímně), všechno uklidil, dal si dloooouhou sprchu a nakonec vše připravil na zítřejší den.

 

Pak přišlo dlouho očekávané ráno. Skočil jsem na letiště a natěšený jako štěně jsem čekal na letadlo s mojí princeznou. Když přistála, tak jsem si ji nevšimnul, dokud nestála přímo proti mně…“

 

Přerušil jsem vyprávění: „promiň miláčku, vypadalas tak…“

ihned se bránila „a co bys čekal po patnácti hodinách na cestě, chtěla jsem si dát sprchu a sníst konečně něco normálního a ne ty jejich krysí příděly fast-foodu…Prý cestovní jídlo, pche…“ odfrkla si.

„Whatever. Miluju tě.“ objal jsem ji a přitisknul své rty na její, abych ji umlčel.

 

„No, zkrátka všechna romantika stranou, je rozdíl mezi romantickým holywoodským filmem a skutečností. To co vyšlo z letadla jsem vážně nečekal. Když jsem si uvědomil, že už je tu, nechtěl jsem trapas rozmazávat zbytečnými komentáři a „Ahoj.“ a krátké obětí bylo jediné na co jsem se zmohl, až dokud jsme nepřijeli domů.

„Tadá a jsme tu.“ snažil jsem se uvolnit atmosféru.

„Konečně.“ odfrkla si Tiffany a shodila vše co měla v rukou na zem. „Kde je sprcha?“ zeptala se panovačně a věnovala mi mrazivý pohled.

„Tam.“ hlesl jsem naprosto konsternován a ukázal jí směr. Mezitím co si dávala sprchu jsem se trochu oklepal z počátečního šoku a začínal být naštvanější a naštvanější.

„Co jsem si to přitáhl za fiflenu? Co si to dovoluje? Já tady jak kretén makám celý týden dnem i nocí, aby její veličenstvo přišlo do hotového, lámu si hlavu jak všechno zařídit, všechno vypiplávám k dokonalosti, pak ji jdu čekat s kytkou na letiště, kde postávám jak blbeček dvě hodiny kvůli zpoždění a místo anděla mi přijde taková rozmazlená paninka, která neumí ani poděkovat, o základní slušnosti nemluvě? Tak to tedy ne.“ jak ze sebe Tiffany smívala únavu z cesty a jak se jí zlepšovala nálada, tak se mě za zavřenými dveřmi nálada prudce zhoršovala.

„Kdo si myslí že je?“ šeptal jsem vztekle, když jsem zuřivě jak tygr v kleci procházel po bytě.

Zrak mi padl na vařečku v kuchyni. „Asi jí budu muset naučit, jak se má chovat.“

Vzal jsem vařečku do ruky a rázoval po bytě. „Já jí ukážu,“ lomcoval mnou vztek, „něco takového jsem si s sebou přivážet nemusel,“ každou větu jsem zdůraznil švihnutím vařečky do nastavené ruky. „takových fiflen je i tady spousty,“ prásk „nemusel jsem si importovat další,“ prásk „tolik námahy pro nic.“ prásk

„Buď ji teď seřežu jak psa, ona se omluví a bude se chovat tak, jako na ostrově, nebo ji postavím hned zítra před dveře, dám jí dvacet tisíc do začátku a ať se snaží protlouct jak chce.“

 

Voda se zastavila a po chvilce vyšla Tiffany ven, oblečena jen do tenkého županu. Zastavil jsem se uprostřed kroku okouzlen její postavou. Pohlédla na mě a bez komentáře vzala na vědomí vařečku v mojí ruce.

S křivým úsměvem a pozdvihnutým obočím si mě prohlížela. „Tak co bude?“ tu otázku nevyslovila. Ani nemusela, ta slova totiž doslova visela ve vzduchu.

 

Ani jsem se nemusel přetvařovat, abych vypadal zachmuřeně.

Levá ruka mě zatraceně bolela od té vařečky. Jen okrajově jsem si uvědomoval, že všechen vztek jsem se po dobu jejího sprchování snažil vtlouct do vlastní ruky. A že si dala na čas.

„Otoč se a přehni se přes pračku.“  v tom stručném příkazu bylo skryto varování: Neuposlechni a budeš litovat.

Pobavení, doteď se zračící v její tváři vystřídalo překvapení a…snad očekávání?…touha? Otočila se přesně podle instrukcí.

Přistoupil jsem, levou rukou jsem odhrnul stranou saténový župan a pevněji ji přitiskl k hladkému povrchu pračky.

Nápřah, rána. Nápřah, rána. Nápřah, rána. Nebylo v tom nic sexuálního, nic vzrušujícího. Jak se postupně její krásný zadeček zbarvoval doruda mizel všechen můj vztek. Rána, ucuknutí, na zadečku se nejdříve vytvoří bílý proužek, potom náhle dostane sytě rudý nádech a trošičku vystoupí. Nevím jak dlouho to trvalo, ale zadeček už byl celý pokryt temně rudými proužky, když jsem s překvapením zjistil, že všechen vztek je pryč.

 

Tiffany tiše plakala, ale stále hrdinně snášela dopadající krupobití ran.

Začal jsem se stydět.

Hodně stydět.

„Co jsem to za člověka? Kde beru právo takhle s ní jednat? Měl jsem právo ji vyhodit, ale určitě ne takhle surově ji zbít. Ty modřiny co má na zadku bude cítit alespoň dva dny.“

Přestal jsem a odstoupil od ní. Otočila se a se skloněnou hlavou na mě pohlédla zpod mrkajících řas, rukama zoufale tříc zbitou zadničku.

„Muselo to být.“ Řekl jsem strojeně a nepřesvědčivě…chtěl jsem se omluvit, chtěl jsem ji poprosit o odpuštění, ale bál jsem se, že mi chvějící se hlas vypoví službu.

„Omlouvám se za své chování.“ zaznělo tiše

„Skutečně to řekla? Nebylo to jenom moje přání?“

Uslzená tvář na mě hleděla…smutně…s nadějí…

„To nic.“ Objal jsem ji.

Silně se ke mně tiskla, jakoby se chtěla pojistit, že ji nepustím.

Neměl jsem to v úmyslu.

Držel bych ji v náručí až do konce světa kdybych mohl, kdyby to potřebovala.

Začala se třást a já zjistil, že zase pláče.

„ŠŠŠŠ, “ sevřel jsem ji pevněji a konejšil ji. Hladil jsem ji po vlasech

„To bude dobré…všechno bude dobré…“

 

Když přestala plakat, vzal jsem ji na ruce a odnesl do postele. Lehnul jsem si oblečený vedle ní, opět ji vzal do náruče a oba nás zakryl bavlněným přehozem.

Políbil jsem ji na vlasy.

Hlavu si položila na moji hruď. Hladil jsem ji po vlasech a druhou rukou ji pevně objímal.

Usnula.

Já také.“

 

Tiffany se zavrtěla na mém klíně a s úsměvem na tváři se otočila a políbila mě. Dlouho jsem jí polibek vracel.

„Miluju tě.“

„Já tebe taky andílku.“

„Andílku?“ zakřenila se a zrušila tak kouzlo okamžiku.

„No dobře, tak čertice.“ plácnul jsem ji po zadečku jak jen mi to naše vzájemná poloha dovolovala.

„Kdybych neměl vlastní poklad, musel bych ti závidět příteli.“ ozval se George a vzápětí se naklonil k Sylvii a políbil ji.

Po vzoru Tiffany mu vlezla na klín a polibek mu vášnivě vracela.“

 

---