Tiffany II_3

A treti dil spankingoveho dekameronu...co vic k tomu rict? Ve svete fantasie je mozne vsechno a nasledky zmizi, jakmile ten svet opustime, tak proc se neodvazat?

(3.)

„Probudil jsem se a podíval se do tváře své krásné polovičky. „Jsi lenoch muži. Co takhle donést manželce snídani do postýlky, probudit ji polibkem a teplou kávou.“ škádlila mě s jiskrou v oku a hbitě jako kočka unikla z mého dosahu.

„Wrrrr. Utíkej. Protože až tě chytnu…“ ještě z polospánku jsem reagoval rozespalým hlasem na její hravost.

„Jestli mě chytneš, ospalče, o čemž vážně pochybuji, jestli mě chytneš.“ „No to se mi snad zdá, to se mi vážně snad jenom zdá, místo toho, aby se omluvila a pokorně požádala o potrestání, tak mi ještě skáče do řeči.“ Ozvalo se moje ego. Teď už po spánku nebylo ani stopy,   „Však já tě naučím manželko.“ a rychle jako tygr jsem po ní skočil, což by bylo bývalo působivější, kdyby se mi nohy nezamotaly do prostěradla a já se nenatáhl jak dlouhý tak široký na podlahu ložnice.

Se zvonivým smíchem vylétla ze dveří a zmizela mi z dohledu, když seběhla po točitých schodech do přízemí.

„Co jsem komu udělal, že jsem si zasloužil takovouhle ženu.“ postesknul jsem si napůl vážně, posbíral se z podlahy a s posledními kousky důstojnosti ztrácejícími se v prachu, s výkřikem pána džungle na rtech, jsem vyrazil stíhat svou nezbednou ženušku. Dostihl jsem ji dole v kuchyni, kde skutečně čekala připravená snídaně.

„Jééé tak tys mi skutečně připravil papůů? To jsi hodný.“ nemohla si nešťouchnout. „Nemysli si, že z toho vyvázneš tak snadno laňko, potřebuješ na zadek.“ Nenechal jsem se tak snadno ukolébat starotlivou péčí, protože jsem ještě pořád měl laškovnou náladu

„Ale, vždyť ti vystydne káva. A co teprve ty vafle?“ zkoušela smlouvat. Marně. Napřáhl jsem se abych ji chytil a …vžum zase mi vyklouzla.

„Po ránu s tebou není sranda, medvěde. Šneci se nudí, když tě pozorují, jak se tady plížíš.“ Skoro vyčítavě poznamenala

Smutný, že se mi ji nepodařilo chytnout jsem zhluboka vydechl a těžce dosedl ke snídani. „Hmmm, výtečně to voní.“ Nechal jsem se okouzlit perfektní snídaní a už jsem jí skoro odpustil. Oběhla stůl, zezadu se prosmýkla kolem mě a uvelebila se mi na klíně.

Něž dosedla přistála ji na zadečku spoře oděném pouze do kalhotek moje dlaň. Říkal jsem, že jsem jí skoro odpustil.

„Hej!“ povyskočila, ale vzápětí se opět posadila a než jsem stihl promluvit, tak přilepila své rty na ty mé a vzala mi tak vítr z plachet. Teď už bych jí odpustil naprosto cokoliv.

„Dej si vafli, ať máš dost energie.“ strčil jsem jí do úst sousto, spíše abych se v klidu nasnídal já, než protože bych si skutečně myslel, že to skutečně moje nezdolná ženuška potřebuje, aby se mi nevyčerpala.

Mezitím co jsem jedl jsem přemýšlel. „Kde ten rarach bere tolik energie?“ prohlížel jsem si Tiffany a napůl jsem doufal, že skutečně někde najdu logo Duracel.

 

„Tak co dneska podnikneme až doobědváš.“ přerušila moje myšlenky Tiffany. „doobědváš???“ mrknul jsem na hodinky, půl třetí odpoledne, ty mraky zakryly úsvit. Kdy jsme to vlastně proboha šli spát? Myslel jsem, že ještě byla noc. „Kde je George se Sylvií?“ zeptal jsem se abych získal trochu času.

„Dopoledne šli do fitka a pak si vzali oběd k bazénu. Měli taky pěkně rušnou noc, jak jsem si všimla Sylviiných stehen. George byl asi nazlobený.“

„Alespoň vidíš jak tě šetřím. Jiný na mém místě by ti za ty taškařiny co mi provádíš zmaloval zadek, že bys právě teď jedla ve stoje...“

„To se cení.“ Skočila mi do řeči Tiffany a když jsem se nespokojeně zamračil, tak cynicky dodala „Já tě také miluji drahoušku.“

Opět vystartovala jako raketa, ale teď jsem už byl po snídani a plně funkční a připraven, takže jsem ji snadno zachytil a přehnul přes klín, aniž bych byl nucen vstát. Samozřejmě se zrovna dvakrát moc nebránila. „Enough is enough, drahoušku.“ Pohladil jsem ji po zadečku, upravil ji v pozici, aby se cítila co nejpohodlněji a začal ji vyplácet. První, druhá, třetí… „víš, “…čtvrtá, pátá, šestá… „když máš manžela“ …sedmá, osmá… „který tě miluje jako já miluji tebe“…devátá, desátá, zadeček už získal růžovou barvu… „tak si toho vážíš“ …dalších několik ran… „manžela rozmazluješ“ výčet byl prokládán rytmickými údery „splníš každé jeho přání“ …prásk, prásk… „cokoliv co mu vyčteš na očích“ …prásk, prásk… „a určitě“…prásk… „určitě“…silnější rána… „si z toho nikdy“…ještě silnější… „auč“, tedy přeci jenom odezva… „NIKDY“ …ještě silnejší… „aaaa“ zakňourala a zavrtěla se nepohodlím… „neděláš legraci.“ poplácání a ruku jsem pro jistotu nechal položenou na zadečku, abych jí připomněl, jak se hodnotí špatná odpověď mezitím co jsem vyčkával.

„hmmm“ získávala čas.

„Prosím? Nerozuměl jsem ti.“

Podívala se na mě zase s tou jiskrou v oku, kvůli které ji tak miluji. „He? Mohl bys to zopakovat? Já jsem tě neposlouchala.“ další silná rána ji dopadla na vystrčenou prdelku, až po ní zůstal bílý obtisk rychle se barvící červeně… „auč“ opět se zavrtěla „víš drahý, ta podlaha tady by vážně potřebovala umýt.“

To už na mě bylo příliš: „Proč já se snažím? Proč já se vůbec snažím a otloukám si ruku o tvůj betonový zadek?“

„Starého kozla novým kouskům nenaučíš drahý. A co se týče tvojí snahy…To se cení.“ Zazubila se na mě skrz záplavu svých vlasů, které měla v obličeji. Naposledy jsem ji plácnul, spíše tak pro pořádek, než že bych si myslel že to bude mít nějaký efekt, posadil si ji zpátky na klín a políbil ji, abych to diplomaticky uzavřel.

„Co jsi to za chlapa bez pásku, že ani vlastní ženu neumíš zkrotit.“ Nechtěla se očividně pustit tématu Tiffany.

„Co to jsi za ženu, když to alespoň nezahraješ pro svého manžela, jako že to má na tebe nějaký efekt, když se tě snaží vychovávat?“ odpověděl jsem jí hranou výčitkou.

„Polepším se.“ zazubila se a krátce mě políbila „A já si příště vezmu pásek.“ uzavřel jsem to s hranou přísností. Sklopila hlavu a pohlédla na mě zpod mrkajících řas.

Tomu pohledu andělské nevinnosti nešlo odolat: „Ty strašidlo, pojďme si zaplavat.“ neudržel jsem vážnou tvář. Sklidili jsme snídani-oběd a odběhli do bazénu.

„Zahrajeme si vodní volejbal. Ti kdo prohrají musí splnit cokoliv si vítězové budou přát.“ zavýskla Tiffany a skočila do bazénu, kde už byli naši přátelé. S hranou důstojností jsem suše konstatoval: „Jako malé děcko.“ a pomalu vlezl do bazénu.

Tiffany ihned využila toho, že jsem k ní zády a za nohu mě vtáhla mě pod hladinu. Než jsem se zorientoval a stihl ji zachytit, tak se vybrala rychlými tempy k opačné straně bazénu. Plavala dobře, ale přesto trošku zbrkle, takže jsem ji nechal v klidu několikametrový náskok a pak se rozvážně pustil do pronásledování.

Tiffany plave dobře, ne však tak dobře jako já, takže jsem ji v klidu dohnal zrovna v okamžiku, když vylézala na protější straně ven.

Zachytil jsem ji, než stihla úplně vylézt a tak její krásná, opálená a mokrá prdelka skýtala snadný cíl pro mou dopadající ruku. „Au…au…au…to je nefér…au…au…ty barbare…au omlouvám se, au, au…nejsi barbar…au, au…jsi můj milující manžílek…au, au…prosím…au… mužíčku…au…už nééé…au, au, au“

„No dobře divoženko, zdá se že ses svou lekci naučila.“ propustil jsem svoji trápenou oběť.

Jakmile byla na břehu, vyplázla na mě jazyk a k Sylvii vzkřikla: „Vždycky na to skočí. Ti ješitní samci.“ a se zvonivým smíchem utíkala z mého dosahu.

Přestal jsem se snažit zasáhnout svou prchající manželku sprškami vody a se smutným úsměvem jsem se obrátil na George: „To je materiál…“

„Vůbec ti nezávidím příteli, Sylvie je proti té tvojí čertici anděl.“ soustrastně poznamenal George

„Kdokoliv je ve srovnání s tím rarachem anděl.“ odpověděl jsem ještě smutněji

„To byla taková vždycky? Těžko uvěřit, že byla otrokyní.“

„No ona jí moc dlouho nebyla, necelý měsíc. A taky dokud měla nad sebou bič, tak se chovala jinak, spořádaně, ale teď…mě ničí“ posteskl jsem si „ne že bych někdy měnil, nerozuměj mi špatně“ pokračoval jsem vzápětí se smíchem, když Tiffany opět vskočila do bazénu.

 

„To mi připomnělo, že Tiffany umí být pořádně svéhlavá, když se jí něco nelíbí, ale to vám povyprávím u jídla.“ zapomněli jsme na vodní volejbal a vylezli z bazénu.

 

Když jsme se všichni příjemně rozsadili kolem stolku s občerstvením, začal jsem vyprávět, co se mi s Tiffany přihodilo v prvních týdnech našeho společného soužití:

„Aby se Tiffany postavila na vlastní nohy, tak si našla práci jako lektorka v jazykovce. Plynně dodnes mluví francouzsky, řecky a anglicky a vcelku obstojně i arabsky, takže to byla vcelku jasná volba zaměstnání. Zároveň měla výbornou příležitost učit se češtinu.

Pomalu jsme zapadali do stereotypu, který se ale měl ukázat být jenom klidem před bouří. Jednoho dne, když jsem se vrátil z firmy, mě doma čekalo nemilé překvapení. Jak jsem už říkal, celý byt-ateliér se dal přehlédnout jedním pohledem, hned jak jste vystoupili z výtahu. Takže zkrátka a dobře, jakmile se mi otevřely dveře, uviděl jsem Tiffany, jak si to rozdává s nějakým mladíkem. V mé posteli.

Snažil jsem se zachovat soudnost a chladnou hlavu. Nákup, který jsem měl v rukách jsem položil ke stěně a rozvážným krokem se vybral ke dvojici. Ten čas jsem potřeboval k tomu, abych neudělal něco moc, moc zlého. Tiffany si mě všimla, až když jsem byl v polovině cesty.

„Ahoj Tiffany. Nepředstavíš nás?“ snažil jsem se ovládat vztek. „To je Honza z jazykovky. A tohle je můj spolubydlící Tomas.“ ignorovala můj cynismus.

Honza beze studu a se samolibým úsměvem vstal a napřáhl pravici. „Teší mě.“

„To se mi snad zdá? Ten chlapec si jde pro ránu a tahle se usmívá?“ nemohl jsem uvěřit tomu, že se skutečně děje to co se děje. „Dobrá, tuhle hru si zahraju podle vašich pravidel-slušně, mírně, legálně.“ krotil jsem svůj temperament.

„Honzo! Máš třicet vteřin na to, aby sis sebral svoje věci a zmizel z mého bytu. Pak ti udělám něco velmi ošklivého.“ klidně a s hraným úsměvem, ale naprosto vážně jsem ho varoval. Samolibý úsměv vystřídal překvapený výraz. Podíval se na Tiffany. „Zmiz.“ neslyšně se zavlnily její rty.

„Ještě pětadvacet.“ řekl jsem tiše.

Otočil se zpět na mě. Snad to byl výraz v Tiffanině obličeji, snad to byl smrtelně vážný tón se kterým jsem mu sdělil co ho čeká, nebo snad lesk v mých očích, možná to ale byl jen pud sebezáchovy co ho povzbudilo k činnosti, každopádně s vyděšeným výrazem sebral oblečení, které mu zrovna padlo pod ruku a rychle se rozeběhl pryč. Zastavil se jen pro boty a nahý utekl ven.

„Stihnul to, Čiperka. Možná má dlouhé vedení, ale zdá se že pozná, kdy mu hoří za zadkem…No a teď k tobě.“ otočil jsem se k Tiffany. „Můžeš mi stručně, jasně a věrohodně vysvětlit co se tu právě dělo?“

„Milovali jsme se. Co by se dělo.“ prskla Tiffany naštvaně. Pozvednul jsem obočí, překvapen její zlostnou reakcí. Spíše bych čekal sklopený pohled a omluvu a jí přitom sršely z očí blesky, vytáhla se do své plné výšky a vypjala bojovně hruď (představte si metr šedesát vysokou nahou postavičku, jak se zhluboka nafoukne do plné výšky a bojovně hledí na metr devadesát vysokého boxera, který váží dvakrát tolik co ona) přestože v jiném situaci by tato póza byla komická, v tomto okamžiku nám ani jednomu do smíchu nebylo.

No co se tak tváříš. Musel jsi to přeci čekat, když jsi mě podváděl s tou blondýnou.“

„Cože?“ vážně jsem měl dojem, že jsem ve špatném filmu, nestíhám sledovat děj a něco mi pořád uniká.

„Martina, moje kolegyně lektorka, tě včera viděla v Hiltonu večeřet s nějakou blondýnou a mě jsi tvrdil, že jsi měl přesčas v práci, lháři.“

Překvapení u mě vystřídalo zklamání. „Takže to byla msta.“ povzdechl jsem si.

„To mi k tomu nic neřekneš? To sis myslel, že ti to projde? Blbá Tiffany, ona na nic nepřijde. A vidíš, přišla na to. Asi není tak blbá jak jsi doufal.“ útočila hlasitě dál.

„Včera v Hiltonu, “ začal jsem důrazně, ale klidně a bez zvýšeného hlasu, abych předešel hádce „to byla pracovní večeře. Ta blondýna byla moje poslední klientka a večeře byla její nápad, něco jako poděkování za stoprocentně vydařený obchod. Vydělal jsem na jedné transakci několik desítek tisíc, což“ zašklebil jsem se „je důvod k oslavě. A po večeři, kde jsem jí vlastně jenom předal výpisy z burzy, jsem šel zase do práce, abych dokončil papírování, protože jsem všem dal do konce dne volno, aby to mohli taky oslavit. Jestli mi nevěříš, tak tady…“ došel jsem k počítači a nechal vyjet firemní výpis „se můžeš přesvědčit sama.“

Tiffany se podívala na výpisy a viditelně zplihla.

„Myslel jsem si, že mi věříš.“ pokračoval jsem smutně a tiše „Víc než nějaké kolegyni.“ pauza…  „Asi jsem se spletl.“

Všechna útočnost byla tatam. „Tomasi, já…“ hledala slova

„Já tě miluji Tiffany, tebe a žádnou jinou.“ nečekal jsem „Myslel jsem, že to víš, ale očividně tomu tak není. Takže ti to říkám ještě jednou. Miluji tě Tiffany, víc než cokoliv jiného na světě.“ Otočil jsem se k ní zády a chystal se jít boxovat. Byl jsem zklamaný a naštvaný, ale ne na ni, na Tiffany jsem se zlobit nedokázal. Práve ten její temperament, vášeň a energie je tím co na ní obdivuji. Myslela si, že ji podvádím, tak se zachovala přesně podle svého temperamentu a přešla okamžitě do útoku. Nemůžu ji nenávidět za to, že jednala zbrkle.

Z provize z vydařeného obchodu jsem Tiffany koupil snubní prsten. Překrásný a hříšně drahý diamantový prsten za 50 000.

„Tohle jsem ti koupil“ sáhnul jsem ještě do kapsy u saka a vytáhl krabičku. „Byl to symbol, ale teď už je to jenom šperk.“ nedařilo se mi zakrýt trpkost, kterou jsem cítil. Napůl jsem se otočil zpět a podával jí ho, ale nedokázal jsem se na ni podívat. Když si ho nebrala ve snaze přinutit mě, abych na ni pohlédl, tak jsem pohodil krabičku na zem a odešel do přízemí.

Stihnul jsem se převléci a zrovna dovazoval bandáže na rukou, když přišla. „Tomasi, je mi to hrozně líto. Můžeš mi odpustit?“ pronesla tiše, zahalena do županu.

„Já už jsem ti odpustil.“ Zase jsem na ni nepohlédl a nasazoval si rukavice.

Otočila se a tiše odešla. Přistoupil jsem k pytli. Pravá, levá, pravá, pravá, levá…direkt, direkt, hák, loket, zvedák…pytel létal sem tam. Pro tento okamžik byla všechna technika zapomenuta. Potřeboval jsem jen vytřískat ten vztek, tu bezmoc.

Opět přišla, ale jenom se tak postavila opodál. Už zase byla nahá a ruce skrývala za zády. Ještě několik úderů jsem ji ignoroval, ale pak jsem to už nevydržel. „Říkal jsem ti přece, že už jsem ti odpustil. Co ještě chceš.“ oslovil jsem ji naštvaně.

Spustila ruce podél těla. V pravačce držela těžký kožený řemen. „Tomasi, možná říkáš, že jsi mi odpustil, ale uvnitř tomu tak není. Chtěla bych, abys mě pořádně seřezal. Pokud bychom tohle přešli jen tak, zůstalo by to navždy mezi námi, nahlodávalo by to náš vztah, bujelo by to jako rakovina. Musíš mě potrestat. Nejen kvůli sobě, ale i kvůli mně. Zklamala jsem důvěru, kterou jsi do mě vkládal a i kdybys mi skutečně odpustil ty, já bych to nemohla. Proto jestli mě miluješ, tak mě teď pořádně seřežeš, aby to mohlo být odpuštěno a zapomenuto. Nešetři mě.“ Říkala to s takovým zanícením, že jsem ji začal věřit, že to myslí vážně. „Čím víc mě miluješ, tím víc mě seřežeš. Takže tě ještě jednou prosím. Dopřej mému svědomí odpočinku.“

 

Dávalo to smysl. Řekla vše co měla na duši a teď mě už jenom napjatě sledovala, jak na to odpovím. Přistoupil jsem na to. Sundal jsem si rukavice a vzal jí řemen. Otočila se a sama se ohnula a rukama se pevně chytla bench-pressové tyče. Omotal jsem si řemen kolem zápěstí, aby mi nevyklouznul a s nápřahem zasadil první ránu…ahmmmm uniklo Tiffany skrz pevně sevřené rty, když jí na opáleném zadečku naběhl tmavý pruh. Prásk…další rána se rozlehla tělocvičnou…Auč…sykla. Prásk…nešetřil jsem ji a řemen skutečně působil hrozné škody jejímu připravenému zadečku.

Netrvalo dlouho a přešla do pláče. Prásk…prásk…prásk…táhlé vzlyky přerušovaly výkřiky bolesti v okamžiku dopadu. Tiffany se už kroutila, jak se snažila překonat bolest a zůstat v pozici. Zuby měla pevně zatnuté a rukama stále pevně svírala tyč. Ta odvaha a vůle přečkat to na mě velmi zapůsobilo a tak jsem přestal. Podle mě už byla potrestaná dost.

„Pokračuj.“ zašeptala tiše, přiškrceným hlasem. „Ne! To už stačí.“ Odmítal jsem pokračovat v tom nelidském bití. „Pokračuj…prosím.“

„Tiffany…“ hledal jsem slova

„Prosím. Pro mě.“ Rezignoval jsem. Úplně jsem vypnul. To už nejsem já, tady přede mnou to není Tiffany…jen kus masa. Další nápřah…rána…Tifany se prohnula bolestí a znovu vykřikla. Prásk…prásk…prásk… rány dopadaly automaticky. Nevím, jak dlouho to pokračovalo.

 

„Ne! I pokud to znamená, že ji ztratím, tohle už nemůžu pozorovat.“ Všechno čím vlastně jsem se ve mně vzpříčilo. Zahodil jsem řemen přes celou tělocvičnu. „Dost.“ řekl jsem nahlas.

 

Ozvěna ještě vracela Tiffanin poslední výkřik a já si uvědomil, že mi v nastalém tichu zvoní v uších. Tiffany konečně povolila křečovitě sevřené prsty a zhroutila se. Vzal jsem ji do náruče a odnesl nahoru. Položil jsem ji na postel a prohlédl zbitý zadek. „Kdy se to zahojí?“ blesklo mi hlavou. Zatnul jsem zuby a jal se ošetřovat nejhorší rány, mezitím co Tiffany plakala do polštáře. V duchu jsem si slíbil, že na ničem podobném se už nikdy v životě nebudu podílet. To ji radši opustím, než abych byl svědkem, neřkuli vykonavatelem trestu, který si sama uložila.“

 

Když jsem skončil s vyprávěním stočil jsem pohled z George a Silvie na Tiffany, která si hověla na mém klíně. Seděla nezvykle klidně, žádné připomínky, žádné škádlení. Objal jsem ji kolem ramen a políbil do vlasů. Otočila se v mém obětí a podívala se mi do očí. Slov nebylo potřeba. Oba jsme cítili totéž. Políbila mě. Sevřel jsem ji v náručí a ona obětí pevně opětovala. Pohladil jsem ji po zádech. „Miluju tě.“ „Miluju tě.“ Víc nebylo potřeba říci. Vzpomínal jsem na ty roky co jsme spolu. Znovu jsem si uvědomil jaké obrovské štěstí vlastně s Tiffany mám.“

---