Sud pana O´Suda

            Na dně sudu pana O´Suda je tma. Tma tak veliká, že nepoznáš, je-li to dno skutečně dnem, anebo naopak víkem. Ale copak na tom záleží? Zkrátka jsme na dně. Anebo pod víkem. Tam venku za dřevěnými zdmi je den. Anebo taky noc. To nevíme. Nikdo z nás zatím nenašel odvahu nadzvednout víko – nebo prokopnout dno – a podívat se.

            Čas od času se prkna, která pro nás znamenají svět, otřesou a začnou se houpat. To jde pan O´Sud na trh. Na trhu pak strhne víko (nebo dno) a vysype nás, pestrobarevné zbožinky, na stůl svého stánku. Chvilku se vyjeveně rozhlížíme a opatrně si ohmatáváme natlučené nosy. Potom, když pan O´Sud nespokojeně zamlaská a dloubne každou z nás pod žebra, rychle se narovnáme a začínáme se zářivě usmívat na kolemjdoucí.

            Blyštivé střepy úsměvů, na hranách krvavě rudé rtem, zabodávají se do očí zákazníků. Ovšem můj střep se až příliš často zalévá krví docela. Vím, že pan O´Sud bude se mnou nespokojen (velice nespokojen!), ale nemohu si pomoci, nechce se mi smát. Stovky očí okolo mě jsou stokráte probodané smutečními šípy panenek a jejich černočernota je stejně bezedná jako dno sudu pana O´Suda a stejně nepřistupná jako jeho víko. Choulím se do sebe lapená do hlubin stovek sudů a pak…

            Pak se před stolem stánku objevuješ Ty. Nakláníš se docela blízko a vítr tvého dechu mi zafouká do vlasů. To upoutává moji pozornost. Pomalu zvednu hlavu a zadívám se Ti do tváře. Vyšplhám do očí, obručkuji obruče čoček a… Div divoucí! Přímo uprostřed terče Tvých panenek, zarámovaná černí, trůním – já! Celá lesklá a nablýskaná, jakoby umytá, usmívám se a mávám na sebe. Dívám se a nemůžu uvěřit, zatímco Ty na mě spiklenecky zamrkáš a připravíš tak mým dvojnicím malilinkatou noc.

            Ale to už na Tebe mluví pan O´Sud, který by mě tuze rád prodal.

            „Berte, pane,“ povídá, „je pěkná. Málo používaná, povrch, jak vidíte, skoro bez poskvrnky. Duši má sice párkrát poslepovanou, ale jezdí skvěle, namouduši! Berte, je to dobrá zbožinka, bude vás zbožňovat, bude vás vozit. Sice toho jinak moc neumí, ale…“

            Pozoruji tenkou úsečku Tvých rtů a je mi líto, že se neusmíváš. Kdoví, napadá mě, možná tu někde na tržišti nakupuje Tvůj pán (představuji si, že se jmenuje Úd-ijel) a možná Ti zakázal usmívat se, stejně jako nám to náš pan O´Sud nařizuje. Anebo… Anebo?

            Nepatrně se prohnu v kolenou a udělám docela malé, sladké pukrle. A potom jedno větší, sladší a ještě jedno veliké, docela přeslazené….

            Zvedám ruce nad hlavu a pomalu začínám tančit. Zlehka se otáčím kolem své osy až se mé tělo promění ve stonek a hlava v bílou, patetickou kopretinu. Bez milosti otrhám všechny okvětní lístky (má, nemá, má, nemá, má? nemá!) až po ten poslední, který se ve vzduchu promění v bílou vlaštovku. Papírovou? Nevím. Točím se a vír vzduchu mě mění v mladou jabloň. Větvoví mých vlasů prokvétá neomalenou růžovou…vzápětí těžkám jablky a řítím se vstříc Tvým nožům (hvězda, kříž, hvězda, kříž, hvězda? kříž!). A teď – stín sekery mě roztíná v půli a každá z mých třísek je příslib jiskry.

            Klopýtnu. Končím svůj tanec a lidé okolo mě mlčí, pečlivě střežíce svůj kousek ticha v hrobě úst. Ale to mě nezajímá. Dívám se na tebe a vidím, že bod A (nebo je to bod B?) se posunul, úsečka Tvých úst se prohnula a změnila se ve křivku… Nevěřícně natáhnu ruku, abych se dotkla bodu A (nebo B), jenomže v tu chvíli klepne mě pan O´Sud svou hůlkou nemilosrdně přes prsty.

            „Jest přísně zakázáno dotýkati se zákazníků,“ praví přísně a pak se znovu obrátí na Tebe.

            „Nuže, pane, můžete ji mít skutečně levně,“ podotýká a vyřkne cenu, kterou vzápětí (zahlédl snad stín váhání na Tvojí tváři?) sníží. A potom ještě jednou. A ještě.

            „Víte co?“ vykřikne nakonec rozzuřeně. „Vezměte si ji zadarmo! Stejně jsou s ní jen samé potíže. Nedávno mě dokonce kousla do prstu. No vážně! Jen si ji vemte, je vaše!“

            Zoufale, a tak trochu směšně, kývu hlavou. Nechci, ale hlava se mi sama pohybuje sem a tam jako hlava hadrové panenky. Tuším, že to vypadá velice ošklivě a smutně se na tebe zadívám.

            Ale co se to děje…v bodě A (či B) rozhořel se plamínek úsměvu a roznětkou Tvých rtů šíří se dál. I já se usmívám a můj pohled padá do nákupního košíků Tvých dlaní a já tam padám s ním…

            Prásk! Rozbuška Tvých úst vybuchne ve smích a střepiny rozletí se všude kolem. Otáčíš se a odcházíš.

„U všech fatalistů!“ zakleje pan O´Sud a vztekle mě srazí dolů na zem.

Odcházíš a já cítím, jak jsem v Tvých očích menší a menší, až se z nich ztratím docela.

Padám zpátky do sudu pana O´Suda a tuším, že jablečné třísky z jeho dřevěných stěn budou teď už napořád bodat právě tak, jako střepiny Tvého smíchu.

Nevadí.

Stejně

jsem ráda