Potopa

 

      Míč proletěl těsně kolem nízké jabloně a zastavil se o plaňky bílého plotu. Okamžik nečinně čekal, než se opět neposedně rozkutálel a řítil se zpět do otcovy náruče. Karlík lítal kolem s nadšeným výrazem a pořvával  „Sem! Ještě! Ke mně!“, jako štěně co čeká až mu hodíte hračku. Bum! Míč přistál Karlíkovi přímo na prsou, ten neváhal a mrštil jej zpět po konkrétním nepříteli, který se marně schovával ve stínu rozrostlé hrušky. Bum! Zásah, ale nepřítel se nevzdává, znovu nabíjí a překvapí soka nečekanou falší, která ho donutí změnit strategickou pozici za lavorem u jabloně. Je to zápas na život a na smrt a oběma je vše jasné. Vyhrát může jen jeden. Karlík drží míč a vyčkává. Jejich pohledy se střetnou, jakoby  na okamžik jeden druhého prosil o milost. Ale v tom se míč opět rozehnal vzduchem a  nechával za sebou jen tichou brázdu, na jejímž konci zazněl  tupý úder.

„Dost! Vzdávám se!“ Nepřítel kapituluje, bitva je vyhrána a možná skončí i válka......

Jestli to ovšem není pouze otcova přestávka,  ve které se jen uchýlí  matce a bude sbírat síly k odvetě. Pche! Přeci jenom je to zbabělec.

A matka skutečně odtrhla oči od Mistra Kampana  a podívala se na ně.

Nejprve na Karlíka a později na svého muže. Na oba se usmála.

„Zase tě porazil?“

„Nečekaně změnil taktiku. Nemohlo to dopadnout jinak.“ řekl otec a zdvihl Karlíka, který odpočíval vedle něj nad hlavu.

„Ale počkej příště!“

Karlík se smál, matka se smála. Bylo letní odpoledne, lenivé světlo se pomalu přelévalo krajinou a uzavíralo kruh, kterým lemovalo celý den.

Přišel večer.

Další dny, se ve stejné poezii střídaly, až občas přišlo Karlíkovi nemožné, aby to tak mohlo být navždy.

Jednoho dne byl otec na služební cestě a matka vařila oběd v kuchyni. Karlík pobíhal chvíli po domě, chvíli po venku, když v tom si na sousedovic zahradě všiml rychlého pohybu.

Chvíli se zarazil a  bedlivě pozoroval  zahradu, až se pohyb opakoval pár metrů od místa, kde si jej všiml poprvé. Kočka.

Stál od ní již jen pár metrů a díval se jí do očí. Věděl, že se k ní nemůže prudce přibližovat, protože by jí vyplašil. Byla černá jako  pneumatiky otcovy Aerovky a nehybná jako stromy kolem. Opatrně se k ní blížil. Jeden krok, druhý. Kočka stojí stále nehybně a jen občas se na Karlíka úkosem podívá. Třetí krok. Je od ní na tři metry. Karlík ani nedýchá, snaží se být opatrný a.... kočka vyletěla na strom a zmizela v jeho korunách.

„Kruci!“ Je pryč. Ale proč? Přece se snažil, snažil se jít potichu a opatrně, a ona stejně utekla.

Odběhl s brekem na půdu a dlouhou dobu tam přemýšlel.

Seděl tam a přemýšlel nad pohledem, kterým se na něj kočka dívala. Viděl před sebou ty zářící oči, které se mu propalovaly až kamsi hluboko do hrudního koše a on měl pocit, jakoby tento obraz už nikdy neměl zmizet z jeho mysli. Oči plné nedůvěry a strachu.

    Když bylo Karlíkovi deset let, zazněly v Sarajevu výstřely a celá Evropa se vrhla do nejnepochopitelnějšího šílenství, pro které ve světě nikdy neexistovaly optimální mříže. Otec narukoval a matka zůstala s Karlíkem sama. Neodešel na frontu, odjel do Itálie k radistům a podle všeho se měl brzy vrátit. Jak už to bývá, do Vánoc měl být zpět. Jenže minuly první, druhé, třetí a Karlíkův otec po sobě ani nepodal žádnou zprávu.

Když bylo Karlíkovi 17, došlo oběma, že zůstanou  sami.

Během té doby se Karlík změnil. Ještě mnohokrát se totiž setkal se stejným odmítavým pohledem, jako kdysi na zahradě u toho černého stvoření.  Setkal se s takovým pohledem u dívek i chlapců svého věku a pořád stejně nechápal proč. Tentokrát nedokázal zasáhnout nepřítele.

    „Prostě jsem se úplně jednoduše...... chápeš ....... snažil jsem se jim vysvětlit..... jak to bylo, že jsem tam ty housle nechal a.......“ „A oni ti to nevěřili, co?“ „Ne, nakonec jsem musel zůstat v pokoji potmě a do rána mně nikdo nechtěl vidět, ale.....“ Karlík se v rozhovoru s přítelem zarazil. Někde na ulici spatřil pohyb. Zvláštní pohyb, totiž ne že by po ulici nechodili lidé, ale tento pohyb ho nějakým způsobem zaujal. Přehlédl ulici a jeho pohled padl na mladou dívku. „Co se děje?“ Karlík příteli neodpověděl. V chůzi se nezastavili a pomalu se přibližovali k dívce. Když od ní byli asi na dva metry, dívka přešla na druhý chodník.

V chůzi se otočila a podívala se na Karlíka. Znal ten pohled. Znal ten pohled a dobře si pamatoval, co znamenal.

     Ten samý rok Karel odmaturoval na gymnáziu a dostal se na práva. Vydržel tam akorát rok a sám studium ukončil. Pár měsíců nato skončila válka. Začal pracovat jako účetní v malé soukromé firmě s barvami a laky. Najednou mu bylo něco přes třicet a snažil se žít s matkou, ze které se po letech samoty stala pedantická a protivná žena.      

Vstoupil do dveří a pověsil kabát na věšák: „Ahoj.“ Na vykání v rodině zvyklí nebyli. Nikdo mu neodpověděl a tak zamířil do kuchyně. Matka tam seděla za stolem a četla noviny. „Ahoj.“ Zdvihla oči, pohlédla na něj. „Ahoj. Víš, o čem píšou?“ „Nevím matko. Předpokládám, že tě nezajímá, koho jsem dnes potkal.“ „Že v Berlíně roste násilí. Lidi jsou...... Podívej se na tohle.“   a posunula noviny ke Karlovi. „Potkal jsem Alexandrikise. Říkal, že se večer zastaví.“ „To mám radost. Tak přečteš si to?“ Karel pohlédl do novin a přečetl titulek: „Berlín- město násilí“   -no, zní to docela vtipně. „......jelikož je Berlín hlavním městem, dalo by se násilí celkem logicky považovat za vrozenou součást jeho života, jako tomu je například ve městech New York nebo v anglickém Londýně. Projevy násilí, které byly dosud běžné u nižších sociálních skupin, se v současnosti začínají objevovat také u středních vrstev. Každým dnem hlásí nemocnice více raněných, každou noc márnice více mrtvých a policejní prefektury marně hmatají slepou rukou ve spletitých uličkách města po vinících........

Vědci hovoří o pandemii násilí, šarlatáni tyto jevy přisuzují zvláštnímu působení měsíce......“

„V kolik říkal, že přijde?“ „Viktor? Řekl bych, že kolem sedmé.....je..... je šest hodin. Nemám dojít pro víno?“

„V baru je ještě trochu šampaňského.“

„A jídlo?“

„Dlouho se neukázal, že?“

„Vlastně by už mohl být po večeři.“

    Šla po nábřeží následována jen ozvěnou vlastních kroků. Nepospíchala, přesto šla svižně a chodník se jí míhal pod nohama jako stránky knihy, kterou jen zběžně prolistovala. Šla ze školy a těšila se na cokoliv jiného, než na příští školní den. Tak například měla spousty plánů ohledně zahrady, kde se pod hrušněmi ukrývalo množství záhadných a tajemných věcí,  jejichž cena byla nevyčíslitelná. Je sice pravda, že poklady hlídali trpaslíci a elfové se často pohupovali v korunách hrušní, ona byla ale bezpečně přesvědčená o tom, že dnes poklady získá.

Jenomže ozvěna jejích kroků začala najednou sama měnit rytmus. Jakoby dvakrát opakovala všechno, co řekly chodníku její střevíce. Klap- klap klap-klap-klap.........

Ozvěna ale zněla stále stejně vzdáleně, nemohlo tedy být pochyb o tom, že jsou to pořád pouze její vlastní kroky. Ale co ten dech? Sípot ? Slyšela dobře, nebo se jí to jen zdálo? Má se ohlédnout? Není to jako se strašidly, která ožívají jen když se na ně člověk podívá? Pod postel, za skříň? Klap. Klap-klap. Nebyla už daleko od domova, byl před ní pouze park. Ještě se neohlédla, ale kroky zněly stále stejně. Vlastně ozvěna, to ozvěna to byla. Zvláštní sice, ale musela být.

Jenomže ozvěna se začala náhle přibližovat a ona ucítila za zády dech. Sípot. Neodvažovala se otočit- teď už měla opravdu strach. Tělem jí probíhalo mrazení a slunce začalo po obloze rozstřikovat rudé a žluté skvrny. Je to ozvěna, pomyslela si, za chvíli jsem doma a nebudu se bát. Ne. 

Najednou ji ale napadlo, že to není pravda. Byla si jistá. Zrychlila krok, téměř běžela.

Ale ruka byla rychlejší než ona, zachytila ji za rameno a nedovolila jí pohnout se dál.

Slunce se ztratilo ve vlastních skvrnách a pod hrušní se rozplakali elfové.   

    Alexandrikis už hodinu seděl naproti Karlovi v kuchyni. Nenáviděl ten pohled. Nenáviděl, nenáviděl. Proč se na něj teď takhle dívala? Proč se na něj tak díval on? Co na něm bylo tak hodné opovržení? Proč, proč mu ho proboha dávali tak neskrývaně najevo? Cítil, že se začíná lehce chvět.

„To víno, ehm.....“ promluvil Alexandrikis, „to víno cos koupil je docela dobré. Kdes ho sehnal?“ Cože....  Na co se ho vlastně ptá? Je zrovna tohle tak podstatný? Musel jen chvilkové mlčení najednou prolomit tak hloupou otázkou? Jenom provokuje. Určitě jenom provokuje.

„Karle, tak kde jsi ho koupil? Byl jsi u Königa?“ Matko.... Co matko? Kriste, říkal si, zdá se mi to? Proč tu sedím se dvěma cizími lidmi?

Alexandrikis se dnes tváří...... vážně, a nervózně. A ten zvláštní úsměv....

„Byl jsem v koloniálu na Nasse-Strasse. Prošel jsem se kolem řeky. Říkal, že je to skvělý víno.“

„Prodavač? To skutečně je. Poznám to........ na Nasse-Strasse ?“

„U Severína....“

„U Severína.“  Opakoval Alexandrikis a začal se smát, začal se smát skoro upřímně. Lehce se zaklonil, smál se, matka se na to zvedla a odešla do kuchyně.

„Podívej“ řekl po pár vteřinách Alexandrikis, „já půjdu. Promiň, nejsem dnes ve formě. Nevadí? Ale děkuji za pozvání, určitě vám........ vás příště pozvu k sobě.“

„Není za co“ řekl Karel a tentokrát se usmál on „opravdu. Jestli chceš, vezmi si to víno sebou.“

„Kdepak. Děkuji, jen si s máti nechte chutnat.“

Máti se vrátila z kuchyně. „Ty už jdeš, Viktore?“ „Musím se vyspat. Dnes to byl těžký den. Ahoj a někdy..... až půjdu kolem Severína..... no, zastavte se.“

Naposledy se usmál a odešel.

   „Čérný čtvrtéék!  Čérný čtvrtéék!  Krach na New Yorské burzéééé. Ekonomové očekávají katastrofu. Čérný čtvrtéék!!“ vyřvával kamelot na ulici plné lidí, z nichž se jen málokdo pozastavil nebo si dokonce koupil noviny. Kdo to ale udělal, spatřil datum 25. října 1929.

Alexandrikis pár haléřů obětoval a s novinami pod paží si to namířil do kavárny.

Objednal si kávu a listoval novinami.

Celé se vesměs věnovaly New Yorské katastrofě, ale v ten den ho zaujal krátký článek na poslední straně- zpravoval o podivných vraždách, které se odehrály v posledním měsíci.

Rebeka K. a  Hana S.

Poslední měsíc. Odlehlá místa. A......

Alexandrikis se tiše usmál, dopil kávu a odběhl kamsi do města.

     „A co ty si myslíš?“ zeptala se Karla jeho matka . „Myslím, že je to obyčejný a nebezpečný blázen, pomatenec a nikdy s ním nechci mít nic společného.“

„Ale Viktor mu věří. Podívej se, více jak 6 milionů lidí je bez práce. V Itálii už to funguje. Věřím mu.“

„Je to hloupost. Jdu do města.“

A tak šel městem. Šel městem a rozhlížel se kolem. Viděl černou. Viděl bílou, kterou lemuje rudá. Po ulicích se proháněli výrostci a vláčeli za sebou koš plný látek a železa.

Všiml si ženy v okně, která vytřepávala prostěradlo a otráveně se na něj podívala, zaujal ho muž, procházející se chaosem ve společnosti své dýmky.

Potopa, proběhlo mu myslí. Potopa.

Stoupal dál ulicí, míjel plakáty NSDAP a jejich hrdé svastiky když po ulici přeběhlo černé stvoření.

Stejně jsi pouze řemeslník.

Cože?

Jsi pouhý řemeslník.

Co ty o tom víš. Čemu se směješ? Byl jsem řemeslník, byl. Byl jsem řemeslník, když jsem možná právě tvojí matce mlátil hlavou o zeď a vzápětí cupoval její vnitřnosti.

Samozřejmě to nebylo hned. Byl to delší proces.

Ale jejím pohledem, jejím pohledem to bylo...... ona mne nenáviděla, od pohledu, bez příčiny a proklela mne...... není to moje vina.

A ty se ztrať.......

Řemeslník, hihihi, řemeslník......

Uslyšel nad sebou výkřik a rozhovor byl u konce. Nějaké dítě se nejspíš leklo zatoulané kočky.

Šel směrem k Severínovi a opět se zatoulal do minulosti. Měla pravdu.

Jestli mluvila ona, nebo já se sebou, na tom nezáleží.

Jsem řemeslník?

Pouhý řemeslník? Ničil jsem špínu...... zachraňoval čistotu.

Může na tom být něco špatného?  Ona tomu přeci nemůže rozumět. Je to kočka.

„Karle......“  ozvalo se mu náhle za zády. „Karle....... nešel bys na kávu?“

Byl to Viktor.

„Ale proč ne? Chceš ke Třem květům?“ 

„K těm sněhobílým květům, co se snáší nocí.......“

„Co ti padaj k nohám a roznáší ten pocit...... takže ano?“

Vyrazili ke Třem květům. Sedli si ke stolu do tichého rohu, odkud byl vidět pouze jeden stůl, obsazený dvěma muži zabranými do vážného hovoru.

„Víš Karle....... je jich už šest. Za pět let, pravda, jenže šest je dost.....“

„O čem to mluvíš?“

„Byly to židovky. Neboj se, mám to ověřené.“

„Viktore...... snad nepatříš k těm bláznům?“

„Bláznům? Sám jsi blázen. Budu mlčet. I když vím, že jsi to udělal. Budu mlčet, pokud budeš pokračovat, a kdo ví, možná to dotáhneš daleko. Jednou bys pod sebou mohl mít.......“

„Jak víš, že jsem to udělal?“

„Byl jsi ve válce?“

„Bylo mi deset když začala. Otec v ní zahynul. V Itálii.“

„No vidíš, Itálie, tam jsme také.“

„Jsme?“

„Takže jsi nebyl ve válce. Já ano. A ten večer, kdy jsi přinesl to odporné víno........“

„Odporné?“

„A říkal jsi, že jsi ho koupil u Severína......... viděl jsem tvůj pohled.

Vím.................. vím Karle ..........  jak se dívá člověk, který vzal život.“

Odporné víno? Pohled? Židovky? Co si o sobě vůbec myslí? Kdo si myslí, že je?

„Takže.....“

„Takže já teď zaplatím, Karle. Ty jdi domů a ničeho se neboj. Možná za tebou přijdou nějací lidé, ale nemusíš mít strach. Pomohou ti.“

Karel se zvedl, tiše si s doktorem potřásl rukou a spěšně zamířil ven.

Zahalil se do svého kabátu a zšeřelou ulicí spěchal domů.

     S matkou byl v pokoji sám. Uplynul měsíc od posledního setkání s Alexandrikisem a nikdo z těch, o kterých mluvil nepřišel.

Venku se pomalu měnil svět a Karel nad tím vším přemýšlel.   

Že odkudsi přišli lidé, aby nezbylo nic jiného, než  pýcha.

Pohlédl matce do očí.

Cítil obrovské nutkání...... touhu. On nebyl  řemeslník. Dělal přeci všechno s hlubším záměrem.

Brát život pro něj bylo .......... on zkrátka věděl, proč a co dělá.

Nebál se Soudu. Věděl, on dobře věděl že je spasí. Věděl, že nenávist a strach v jejich očích je vlastně neskutečnou bolestí, která láme jejich srdce a pomalu jim naplňuje žíly vzduchem.

Kůže by pomalu chladla a duše se pomalu podobala rozbitému zrcadlu.

Miloval svou matku, která....... která měla pohled stejný, jako ony.

Miloval ji.

Ale není její duše stejná? Není její srdce jen prázdný kožený vak plný  chladu?

Je stejná! Dělá to kvůli ní.

Jenže má strach, bojí se najednou nenávidět, protože její náruč jej tehdy přijala, její hlas ho uklidňoval, když sešel z půdy.  Sušila mu slzy a pomohla mu opět otevřít víčka slepená solí.

Měl dvě možnosti. Dvě naprosto jasné možnosti, z jeho života existovaly dvě možná východiska, mohl vyjít již pouze po dvou cestách. Splnit poslání, nebo se sám otevřít Lásce.

Zvedl se, a odešel do kuchyně.

Byl rozhodnutý.

Matka zůstala v pokoji a pohlédla z okna. Venku pršelo.  Je to správné. Má to tak být. Doktor měl pravdu, jedině takto budeme všichni šťastní. Kéž bychom uspěli.

Z kuchyně zazněl výstřel. V tom tichu tak ohlušující a destruktivní, že jeho ozvěny zcela zakryly tupý zvuk dopadajícího těla.

Dál nehybně seděla. Došlo jí vše.

Na její tváři se objevil nádherný a čistý úsměv, z ničeho nic rozostřený závanem šílenství. 

Věděla jistě, co se stalo a stejně dobře si byla vědomá toho, co se mělo stát.

Ale nestalo.

Byl to její syn, její nádherný syn.

Déšť za oknem zahnal lidi do domů, zkrápěl chodníky, zahrady a hrušně.

Začalo pršet, a nikdy už nemělo přestat. 

 

---