Léčebna

Všude byly cedule s různýma nápisama a heslama. V místnosti byla skupinka asi patnácti lidí, kteří byli zmatení stejně jako já, možná o něco víc. Já sem byla rozhodnutá, že se jen tak nedám. Mě nezlomí. Mě teda ne. Umiňuju si a zapaluju cigaretu. Já si budu pít co chci a nikdo, nikdo to nemůže změnit, dyť to přece ani nejde (jak by mě taky mohli přinutit, že?). S lehkým úsměvem na rtech si představuju, jak ti blbečci narazí v jakési snaze mě předělat. To čekat nebudou, tohle teda ne. To se budou divit. Prohlížím si lidi kolem sebe. Většinou drží sklenice s pitím a nervózně usrkávají. Někteří se sdružují do skupinek, někteří jen tak bloumají kolem zdí, někteří sedí na židlích, které jsou uspořádány do kruhu. Nezajímají mě. Vůbec mě nezajímají a necítím k nim nic, ani sounáležitost, ani soucit, ani nic podobnýho. Nemám chuť se s nikým bavit a doufám, že se nikdo nebude bavit se mnou. Jenomže doufám zbytečně. Přichází ke mně kluk, o něco starší než já. Obracím oči v sloup a chystám se opustit svůj kout. Nenávidím ho za to, že musím opouštět tak výhodnou pozici. Kořeň se tahne za mnou a drmolí: „Hele, tady se smí kouřit?“ „Nevim.“ Odsekávám, abych ho už měla z krku. „Hele, dáš mi cigáro?“ Otravuje dál. „Víš co?“ Otáčím se na něho. Tohle nečeká a vráží do mě. „Jdi do prdele.“ Dokončuju. Místnosí se rozhostilo ticho. Zbystřím. Do místnosti vchází chlap ve vytahaným svetru. Je vyhublej a má strhaný rysy. Nejnápadnější na jeho obličeji je zakřivený orlí nos. Je to blbec, nenávidím ho. Představuje se. Jmenuje se Petr Ostrý. A koho to zajímá jako? Upře na mě svoje vodnatý oči a vypitým hlasem zachrchle: „Tady se nesmí kouřit. Jestli si chcete zapálit, musíte jít na chodbu. Berte ohledy na ostatní, prosím.“ Udělám otrávenej xicht. Rozhlídnu se po místnosti. Všichni se na mě mračí a myslí si, že si z nich budu něco dělat. Blbci. Hážu cigaretu na zem a zašlapávám nedopalek. Doufám, že udělá pořádnou díru do lina. Někdo se zasměje. Jakýsi chytrák ode dveří pohoršeně zasyčí. Orel si myslí, že je pro mě ňáká autorita a zvýší hlas. „Zvedněte ten nedopalek a vyhoďte ho do koše.“ „Aby ses neposral.“ Bručím ke svým teniskám a zvedám vajgla. „Říkala jste něco?“ Ptá se nevěřícně. „Debile.“ Říkám už víc nahlas, když jdu vyhodit špaček z okna. Výpitek mě ignoruje a vyzívá ostatní, aby se posadili. Když se vracím od okna, zjišťuju, že na mě nevyšla židle. Klasicky, jak jinak. Musím jít na chodbu a přinýst si trapnou dřevěnou, která je rozvrzaná, ale to ještě nemůžu vědět. Nikdo nechce pohnout svou shnilou prdelí, aby mi uvolnil místo. Nakonec to dělá tlustá ženská, která strašně smrdí. Ještě ke všemu se na mě vlídně usmívá, jakože bych jí za to asi měla být vděčná. Za škodolibýho smíchu ostatních sedám na rozvrzanou židli. Tak tohle by snad stačilo, říkám si a doufám, že na místě umřu. Orloid začíná svou řeč. „Takže – jistě víte, proč jste tady. Vybočili jste ze společnosti tím, že odmítáte požívání omamných látek, to znamená vyhýbáte se jakýmkoliv drogám, lékům, alkoholu...“ Na poslední slovo dal důraz a rozhlídl se po zoufalcích v kruhu. Asi čekal nějakou reakci. Čekala sem na svou chvíli. Když to nezabralo, pokračoval: „ Jste narušení jedinci, nepřizpůsobiví a pro společnost jste hrozba a zátěž. Proto se musíte přizpůsobit většině.“ V hlavě mi to udělalo CVAK. Vyskočila sem ze své rozvrzané židle. „A proč jako?“ Lidi se po sobě začali udiveně koukat. Nečekala sem od nich nic. Důležitý bylo, co sem čekala od sebe. Vůbec nechápali, o co mi šlo. „Proč my se máme někomu přizpůsobovat?“ Rýpala sem. Orel Důležitý se rozhlídl po ostatních. Pokýval hlavou. „No, správná otázka. Ví to někdo?“ Několik lidí se začlo překřikovat. Orel zavelel: „Jeden po druhém, prosím. Kdo chce mluvit, příhlásí se.“ První se přihlásila mařka, co měla modrý vlasy a v obočí pět naušnic. „My se musíme přizpůsobovat ostatním, protože ostatní se nepřizpůsobí nám. Pro společnost jsme nudní a kazíme morálku.“ Lidi zatleskali. Lišili se ode mě. V očích měli odhodlání to všechno podstoupit a vyjít z toho vítězně sami nad sebou. Nasucho sem polkla. Bylo ráno. Odvlekli mě od snídaně, protože sem se v tom rýpala nekonečně dlouho a oni už se nemohli dočkat. Došla jim trpělivost a byli agresivní. Posadili mě ke stolu a přivázali mi ruce k židli. Postavili přede mě tři panáky vodky. „Takže ty budeš vzdorovat, jo?“ Zasmál se škodolibě psycholog a zřízenec mě chytl za vlasy. Obrátil do mě panáka a přelepil mi pusu speciální páskou, abych to nemohla vyprsknout. Zatáhl mě za vlasy a tím mi zaklonil hlavu. Nahrnuly si mi do očí slzy a – polkla sem. Strhli mi pásku a plní očekávání se posadili naproti mně. Ačkoliv to tak nevypadalo, ještě pořád sem vzdorovala. Sodovek se nikdy nevzdám! Chvíli sem na ně koukala a pak sem se předklonila a pozvracela si boty.

---