Jára

„Já bych šla ráda dál, ale když jsem se pochcala“ Stála ve dveřích jednou rukou opřená o francouzskou hůl a druhá ochrnutá ruka se jí klátila kolem těla. „Jaruško, pojď dál, to nevadí, mám tu pleny a takhle ti položím ručník na židli, jen pojď, převlečeš se...“ Pomalu se všourala do kuchyně a ztěžka dopadla na židli. Takhle ochrnutá je už víc než deset let, přesně od svých padesátých narozenin...

Poznala jsem ji před třiceti lety, učila matematiku a výtvarnou výchovu. Vysoká, štíhlá, hezká, s hustými tmavými vlasy. Celkem oblíbená učitelka i přes ten neoblíbený předmět. Víc než ona mě zajímal její syn, hrál šachy jako Bůh, nikdo v širokém okolí na něho neměl. Vlasy měl po ní, husté, vlnité, o něco světlejší.

„Představ si, Jáře umřela dcera“ vysypala na mě maminka do telefonu „měla astmatický záchvat.“ Polil mě studený pot, její dcera byla o něco mladší než já. V osmnácti se „musela“ vdávat, znáte to velevýznamné šuškání na maloměstě kolem podobných událostí. Silná astmatička, těhotná, jak to zvládne. Zvládla i porod bez větších problémů, prohrála o něco později, když holčičce byly čtyři měsíce. Ani ne rok na to Jáře zemřel manžel.

Zhroutila se. Bylo jí pětačtyřicet. Připalovala si cigaretu za cigaretou a dívala se do neurčita. Jen pomaličku se znovu probouzela k životu, aby se těšila z vnoučat. Jenže vídala je málo. Zeť se znovu oženil a i s vnučkou se odstěhoval dvě stě kilometrů daleko. Synovy děti vídala častěji... Zkusila svou samotu vyřešit inzerátem.

Přišla jí asi stovka odpovědí a ona další vánoce strávila odepisováním. Po čase se dali dohromady s Pepou. Když slavili její padesáté narozeniny, každému se chválil, jakou má vedle sebe mladou ženu, on je o dvanáct let starší. Druhý den ráno ochrnula po mozkové mrtvici.

Jsou stále spolu, Pepovi je už dost přes sedmdesát. Překonal rakovinu. Stará se o Járu „po chlapsku“, ona se snaží být co nejméně závislá. Opravdu dost ran od života... o té poslední jsem ještě nenapsala. Před dvěma lety její vnuk zemřel při autohavárii. Po tátovi byl skvělý šachista.