Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte sePíseň o hlase
01. 11. 2006
3
2
2744
Autor
Sarlota.Alli
Na těchto pár řádek se smrsklo pět měsíců mého života, a stoosmdesát stránek, které jsem za tu dobu napsala. Má kniha se měla jmenovat: BRILIANCE, PEARLES AND BROKEN DREAMS. Měla být O Eurythmics, Annie Lennox, o těch textech které ta žena píše a které mi zachraňují život... Ale vše co jsem tím chtěla říct, je tady:
Když jsem byla malá, hloupá, uzavřená ve svém světě, malujíce obrázky beze snů. Když jsem nepřemýšlela o svém okolí, protože jsem ho nepovažovala za svůj problém. Když ještě neexistoval problém, ale už existovala ta hrozná bolest uvnitř. Když jsem seděla v obýváku na zemi a cosi kutala, z kuchyně se ke mně dobývali jakési tóny, které ač odsouzeny k odsouzení a ignoraci jako všechny jim podobné, proudili přímo do mé prázdné hlavy. A ten počítač v jejím nitru jim vypočítal průběh i konec, počítač co se ještě nikdy nezmýlil. A snad na protest mé predukci, mi odsouzený hlas, který ovšem rozechvíval moje nitro, řekl, že už nikdy nebude milovat. Tak tiše. Tak měkce. Tak lhostejně. A pak zmizel. Přestala jsem ho vnímat jako jsem nevnímala ty stovky hlasů před ním i po něm. Nepamatovala jsem si co mi říkal ani jak si hrál s mým srdcem.
Povyrostla jsem, začala řešit své okolí a považovat ho za problém. Pořád jsem na něco/někoho narážela a rozbíjela si kolena na své kamenité cestě. Z kolen se tvrdá kůže rozšířila do celého povrchu mého těla. Dýchalo se těžko ale aspoň nebylo tolik bolesti, aspoň jsem ji byla schopná snášet. V mé hlavě bylo tou dobou asi milion hlasů, ani jeden, který bych tam chtěla, ani jeden, který bych si sama vybrala, ani jeden, kterého bych se nebála…. Zemřít by bylo snadné, to život mě děsil k smrti. Chtěla jsem mít v hlavě něco hloupého, aby to překřičelo hlasy, co jsem nezvala, slzy, co jsem denně polykala. Křičela jsem o pomoc, která nepřicházela.
“Já věděla, že se vrátíš..”
“Promiňte, mi se známe?” Samozřejmě, že jsem tu tvář vídala, vždy když jsem otevřela tuhle zásuvku hloupých zvuků. Ale ignorovala jsem ji.
“Teď už neutečeš?”
“Proč?”
“Už žádná: miluji tě! Řeč mě opustila….”
“Ach tak..” A hodila ji do tašky.
Trpělivě a pokorně jsem poslouchala, nerozuměla, ale ani nemyslela na nic.Chtělo se mi brečet a když dopadla první slza na moje kolena, něžně mě objalo ticho do něhož mě ten hlas tichounce konejšil slovy: “ To bude v pořádku, to bude v pořádku… copak nevidíš? Ta světla?”
“Ale jo.. Já jen… Já jsem tak hrozně sama! Nikdo mi nerozumí, já nikomu nerozumím. A nedokážu … já ani nevím co. “
“ Někteří lidé nikdy neřeknou ta slova: Miluji tě. Není jejich styl být tak odvážný. “
“Ale proč?”
“ V Číně mají zeď, je tisíce kilometrů dlouhá, dělá je silnými, chrání před cizinci. A já mám takovou zeď okolo sebe, trvalo to jen okamžik než se objevila..”
“ Bože! Ty mi rozumíš, ty víš co cítím… “ A pak mi zpívala už jen o té emoci, kterou jsem pociťovala čtyřiadvacet hodin denně. Brala to tak… jako by to bylo privilegium, jako by to bylo něco mystického, poklad, jakoby bylo všechno tak, jak má být. A vlastně bylo. A pak má tvář zprvu vystrašená, překročila ten bílý odstín bledosti.
Uběhlo sotva pár měsíců a já měla objevit někoho, ne zcela jiného, kdo mi bude rozumět přinejmenším stejně dobře. Vlastně byli dva.
“ Víte, já a Dave jsme zkrátka potřebovali přestávku. Potřebovali jsme svůj prostor. Dělat na vlastních věcech. A pak jsme se zase potkali a všechno bylo tak, jak jsme to opustili, všechno fungovalo stejně dobře. Zase jsme dokázali být přáteli.” To jejich: “Hej, hej - já dnes zachránil svět!” To mě naprosto odrovnalo! Jak to vědí? A ten hlas….
Ta, jež jsem milovala, aniž by o tom věděla, aniž by mi jakkoli vadilo že neví, aniž bych s ní mluvila, aniž by se na mě někdy vykašlala, když jsem ji potřebovala, když jsem potřebovala ukonejšit, obejmout, slyšet ji… to byla jen půlka krásné tváře, ten jemný úsměv, kterým nedisponovala ani Mona Líza (tohle byl upgradeJ) a jméno vyražené na čele, které tam vnímá jako naprostou samozřejmost, nutnost či co. Jen tímhle byla a ničím víc.A to stačilo. Asi pro nás obě.
A pak jsem se zase jednou topila ve svých vlastních slzách a nedokázala popsat proč, jen jsem to cítila. Měla jsem nedostatek slov pro ten pocit, a ani víru. A tak jednoho dne přijel Martin na bílém koni a dal mi malé lesklé kolečko “Sehnal jsem tu desku, co jsi chtěla”
“Díky!”
Tentokrát jsme se s Aničkou na dlouhé úvody nezmohly. Ona byla Diva a já v prdeli. Šla rovnou k věci. Zevrubně popsala mou situaci. To, že jen neumím z bůhvíjakého důvodu říct: “Omlouvám se”, to, že mě bolí každé slovo toho člověka, že se naše loď potápí, že čtu jeho myšlenky a přesto jsem zcela bezmocná, že bychom měli nechat těch naschválů… ale. A že je jen jediná otázka: “Proč?” A pak mi dala mantru. “To je kniha, jež jsem nikdy nečetla, to jsou slova, jež jsem nikdy neřekla. To je hranice, kterou nepřekročím, to jsou sny, které sním místo toho. To je radost, jež se jen zřídka rozprostírá. To jsou slzy, slzy co schováváme.To je strach. To je obava. To jsou rozpory v mé hlavě. A jsou to roky, co jsme spolu strávily i to, co znamenají. A takhle se cítím!!!”
Ani to, že už jsem věděla, kde je chyba, co cítím, co mám říct, ani to už mému problému nepomohlo. A pak došlo mimo jiné k tomu, že jsem si začala šlapat po troskách svého života.
Koupila jsem si úplně novou krabičku s páskem, jehož coverem jsem byla do určité míry já sama. Vysušený člověk, který si snaží uchovat poslední zbytky své osobnosti pomocí umělých řas. “Ježíši, že tak dopadnu já - prosím! Já jsem hnusná a neschopná, ale proč ty?”
“Ulice města se zas zmáčely deštěm, ale já se stejně procházím. Obloha se zatáhla do obvyklé šedé.. A láska se nezjeví v prasklinách chodníků.Všechny mé obrázky blednou do černě… Jdu nikam a jsem o světelné roky pozadu. Všechny mé sny se rozplynuly!”
“Tak to jsme dvě!” Jenže ona byla o krok dál. Jen co jsem se sebepolitovala dokázala tomu všemu dát perspektivu, kterou jsem já vidět ještě nedokázala.
“Každý den si píšu seznam důvodů proč stále věřím, že existuje tisíc krásných věcí… A i když je těžké to tak vidět, sklenice je napůl plná a ne napůl prázdná. Děkuji za vzduch, který dýchám, srdce, které bije, oči co zase vidí tisíce krásných věcí. A všechny ty věci co byli a skončili, vyhrané bitvy, dobré i špatné uvnitř nás. Tak přicházím zas zpívat z tvého okna, posbírat kousky toho, co jsem přestala hledat. Svět pro mě i tebe znamenal vystoupit ze svého osudu. Žít, zemřít, spát, dýchat…Zkus udělat svůj život úplným!!! Tak osviť mě jako slunce, co ochladíš svým deštěm. Já už nikdy nechci zavřít svoje oči! Nikdy zavřít svoje oči… To je vše,co jsem musela říct!”
“ Děkuju! To je vše co jsem potřebovala slyšet, zatím…”
Byl to takový virtuální duet a byla jen otázka času, kdy se všechno zhroutí. Bylo to tak křehké a v letu udržované pouze párem laserových paprsků mého nekvalitního přehrávače… Nastali jiné situace a chtělo to zase jiná slova, jenže já už nechtěla poslouchat žádný jiný hlas. Už jsem byla dost stará na to, abych dokázala žít sama se sebou, abych byla smířená se svými vrtochy a chybami, abych byla smířená s tím, že některé věci vlastní lidské rase já holt budu muset nahradit vůlí a vírou , což pak samozřejmě bude chybět jinde protože nejsem sice normální lidskou bytostí ale zrovna tak nejsem nadčlověk a mám jen omezené zdroje.
Viděla jsem černou krabici s červeným nápisem, a rozhodla se že si tu urnu na popel mé duše prostě musím pořídit. I přes tvé výhrady. A měla jsem pocit, že si podpaží nesu spíš čísi hlavu, než něco, na čem bych měla stát. A… Nepochopila jsem. Jen jsem věděla že tentokrát nepromlouvá ke mně. Seděla jsem v kuchyni u stolu se skleničkou ginu.
“To tě tolik uráží, že ti nedám napít?”
“V zahradě, v nehybnosti rána, tvůj čas přijde…”
“Všichni se na mě vykašlali, chceš je následovat?”
“Nemůžeš ji poznat, je někdo jiný. Je jen stínem svého bývalého já.”
“O čem to sakra mluvíš?”
“Není nic jako anglické léto…”
“Hádanky? Tak jo. Hraj si! Však já na to přijdu.” A jediná deska, kterou jsem byla schopna strávit, byla ta, jež se jmenovala Pomsta. Jen nevím, komu jsem se mstila.
Jak přibývalo stránek a ubývalo otazníků začínal se měnit i pohled jakým jsem se koukala. A snad z toho pocitu viny a nepatřičnosti a voayerství jsem ze všeho nejraději poslouchala když mi vytýkala, kárala mě a smála se: “ Sprostá, sprostá, sprostá, jsi sprostá!”
“Já vím, já vím, já jen nedokážu přestat!”
A tak mi přestala odpovídat. Aspoň ne tak jak jsem byla zvyklá. Odpovědi už nepřicházeli samy, ale musela jsem je těžce ždímat, takt po taktu, verš za veršem… A ani ona už mi nedokázala odpovědět proč. Proč nefunguje něco, co fungovalo tak dlouho, tak dobře. Kam zmizel můj vnitřní hlas který patřil stejným dílem mě jako jí??? Kam zmizeli ty staré songy?
Musela jsem odjet daleko, a musel přijít další song a taky jsem musela stát před jejím domem a začít brečet a konečně se za sebe začít opravdu stydět. Úplně jsem ji viděla jak se mi směje, jak tam stojím a brečím jako kráva. “Odpusť Annie! Jestli můžeš…”
A proto jsem šla a koupila tu poslední desku. Tu úplnou a konečnou. Koupila jsem tak tečku za tímhle příběhem. Koupila jsem: žili šťastně až do smrti.
Ale epilog byl na ní: “Ty mi nikdy nezavoláš, ale nemysli si, že je mi to jedno. Kontroluji všechna čísla, jen abych věděla žes tam byl. Byla to jen další aféra?” řekla ho kupodivu písní kterou jsem nenáviděla. “Mé hodiny tikají nocí, počítajíce sekundy nespím. Přála bych si vrátit čas, ale některé věci pokračovat nemohou…”
“Rozumíš! Ty mi pořád rozumíš!!! Jako nikdo…”
“Byla to jen další aféra?”
“To nevím.”
“Vzpomínám jaké to bylo když jsi mě objímal tak pevně. Dýchali jsme nocí, jakoby nebylo žádné další bolesti. Jedno srdce, jedna láska, jedna duše. Spolu… Nikdy to nebude stejné, nikdy to nebude stejné , nikdy to nebude stejné, bez tebe!”
Začala jsem milovat tuhle písničku a skrze své obrovské ponížení si potvrdila, že když je nejhůř a jsem zase o krok blíž propasti, když už bych měla spadnout, tak je tu hlas, co mi hodí lano. A je jen na mě, jestli se na něm budu věšet, nebo po něm vylezu…
Věnováno Ann Lennox
Povyrostla jsem, začala řešit své okolí a považovat ho za problém. Pořád jsem na něco/někoho narážela a rozbíjela si kolena na své kamenité cestě. Z kolen se tvrdá kůže rozšířila do celého povrchu mého těla. Dýchalo se těžko ale aspoň nebylo tolik bolesti, aspoň jsem ji byla schopná snášet. V mé hlavě bylo tou dobou asi milion hlasů, ani jeden, který bych tam chtěla, ani jeden, který bych si sama vybrala, ani jeden, kterého bych se nebála…. Zemřít by bylo snadné, to život mě děsil k smrti. Chtěla jsem mít v hlavě něco hloupého, aby to překřičelo hlasy, co jsem nezvala, slzy, co jsem denně polykala. Křičela jsem o pomoc, která nepřicházela.
“Já věděla, že se vrátíš..”
“Promiňte, mi se známe?” Samozřejmě, že jsem tu tvář vídala, vždy když jsem otevřela tuhle zásuvku hloupých zvuků. Ale ignorovala jsem ji.
“Teď už neutečeš?”
“Proč?”
“Už žádná: miluji tě! Řeč mě opustila….”
“Ach tak..” A hodila ji do tašky.
Trpělivě a pokorně jsem poslouchala, nerozuměla, ale ani nemyslela na nic.Chtělo se mi brečet a když dopadla první slza na moje kolena, něžně mě objalo ticho do něhož mě ten hlas tichounce konejšil slovy: “ To bude v pořádku, to bude v pořádku… copak nevidíš? Ta světla?”
“Ale jo.. Já jen… Já jsem tak hrozně sama! Nikdo mi nerozumí, já nikomu nerozumím. A nedokážu … já ani nevím co. “
“ Někteří lidé nikdy neřeknou ta slova: Miluji tě. Není jejich styl být tak odvážný. “
“Ale proč?”
“ V Číně mají zeď, je tisíce kilometrů dlouhá, dělá je silnými, chrání před cizinci. A já mám takovou zeď okolo sebe, trvalo to jen okamžik než se objevila..”
“ Bože! Ty mi rozumíš, ty víš co cítím… “ A pak mi zpívala už jen o té emoci, kterou jsem pociťovala čtyřiadvacet hodin denně. Brala to tak… jako by to bylo privilegium, jako by to bylo něco mystického, poklad, jakoby bylo všechno tak, jak má být. A vlastně bylo. A pak má tvář zprvu vystrašená, překročila ten bílý odstín bledosti.
Uběhlo sotva pár měsíců a já měla objevit někoho, ne zcela jiného, kdo mi bude rozumět přinejmenším stejně dobře. Vlastně byli dva.
“ Víte, já a Dave jsme zkrátka potřebovali přestávku. Potřebovali jsme svůj prostor. Dělat na vlastních věcech. A pak jsme se zase potkali a všechno bylo tak, jak jsme to opustili, všechno fungovalo stejně dobře. Zase jsme dokázali být přáteli.” To jejich: “Hej, hej - já dnes zachránil svět!” To mě naprosto odrovnalo! Jak to vědí? A ten hlas….
Ta, jež jsem milovala, aniž by o tom věděla, aniž by mi jakkoli vadilo že neví, aniž bych s ní mluvila, aniž by se na mě někdy vykašlala, když jsem ji potřebovala, když jsem potřebovala ukonejšit, obejmout, slyšet ji… to byla jen půlka krásné tváře, ten jemný úsměv, kterým nedisponovala ani Mona Líza (tohle byl upgradeJ) a jméno vyražené na čele, které tam vnímá jako naprostou samozřejmost, nutnost či co. Jen tímhle byla a ničím víc.A to stačilo. Asi pro nás obě.
A pak jsem se zase jednou topila ve svých vlastních slzách a nedokázala popsat proč, jen jsem to cítila. Měla jsem nedostatek slov pro ten pocit, a ani víru. A tak jednoho dne přijel Martin na bílém koni a dal mi malé lesklé kolečko “Sehnal jsem tu desku, co jsi chtěla”
“Díky!”
Tentokrát jsme se s Aničkou na dlouhé úvody nezmohly. Ona byla Diva a já v prdeli. Šla rovnou k věci. Zevrubně popsala mou situaci. To, že jen neumím z bůhvíjakého důvodu říct: “Omlouvám se”, to, že mě bolí každé slovo toho člověka, že se naše loď potápí, že čtu jeho myšlenky a přesto jsem zcela bezmocná, že bychom měli nechat těch naschválů… ale. A že je jen jediná otázka: “Proč?” A pak mi dala mantru. “To je kniha, jež jsem nikdy nečetla, to jsou slova, jež jsem nikdy neřekla. To je hranice, kterou nepřekročím, to jsou sny, které sním místo toho. To je radost, jež se jen zřídka rozprostírá. To jsou slzy, slzy co schováváme.To je strach. To je obava. To jsou rozpory v mé hlavě. A jsou to roky, co jsme spolu strávily i to, co znamenají. A takhle se cítím!!!”
Ani to, že už jsem věděla, kde je chyba, co cítím, co mám říct, ani to už mému problému nepomohlo. A pak došlo mimo jiné k tomu, že jsem si začala šlapat po troskách svého života.
Koupila jsem si úplně novou krabičku s páskem, jehož coverem jsem byla do určité míry já sama. Vysušený člověk, který si snaží uchovat poslední zbytky své osobnosti pomocí umělých řas. “Ježíši, že tak dopadnu já - prosím! Já jsem hnusná a neschopná, ale proč ty?”
“Ulice města se zas zmáčely deštěm, ale já se stejně procházím. Obloha se zatáhla do obvyklé šedé.. A láska se nezjeví v prasklinách chodníků.Všechny mé obrázky blednou do černě… Jdu nikam a jsem o světelné roky pozadu. Všechny mé sny se rozplynuly!”
“Tak to jsme dvě!” Jenže ona byla o krok dál. Jen co jsem se sebepolitovala dokázala tomu všemu dát perspektivu, kterou jsem já vidět ještě nedokázala.
“Každý den si píšu seznam důvodů proč stále věřím, že existuje tisíc krásných věcí… A i když je těžké to tak vidět, sklenice je napůl plná a ne napůl prázdná. Děkuji za vzduch, který dýchám, srdce, které bije, oči co zase vidí tisíce krásných věcí. A všechny ty věci co byli a skončili, vyhrané bitvy, dobré i špatné uvnitř nás. Tak přicházím zas zpívat z tvého okna, posbírat kousky toho, co jsem přestala hledat. Svět pro mě i tebe znamenal vystoupit ze svého osudu. Žít, zemřít, spát, dýchat…Zkus udělat svůj život úplným!!! Tak osviť mě jako slunce, co ochladíš svým deštěm. Já už nikdy nechci zavřít svoje oči! Nikdy zavřít svoje oči… To je vše,co jsem musela říct!”
“ Děkuju! To je vše co jsem potřebovala slyšet, zatím…”
Byl to takový virtuální duet a byla jen otázka času, kdy se všechno zhroutí. Bylo to tak křehké a v letu udržované pouze párem laserových paprsků mého nekvalitního přehrávače… Nastali jiné situace a chtělo to zase jiná slova, jenže já už nechtěla poslouchat žádný jiný hlas. Už jsem byla dost stará na to, abych dokázala žít sama se sebou, abych byla smířená se svými vrtochy a chybami, abych byla smířená s tím, že některé věci vlastní lidské rase já holt budu muset nahradit vůlí a vírou , což pak samozřejmě bude chybět jinde protože nejsem sice normální lidskou bytostí ale zrovna tak nejsem nadčlověk a mám jen omezené zdroje.
Viděla jsem černou krabici s červeným nápisem, a rozhodla se že si tu urnu na popel mé duše prostě musím pořídit. I přes tvé výhrady. A měla jsem pocit, že si podpaží nesu spíš čísi hlavu, než něco, na čem bych měla stát. A… Nepochopila jsem. Jen jsem věděla že tentokrát nepromlouvá ke mně. Seděla jsem v kuchyni u stolu se skleničkou ginu.
“To tě tolik uráží, že ti nedám napít?”
“V zahradě, v nehybnosti rána, tvůj čas přijde…”
“Všichni se na mě vykašlali, chceš je následovat?”
“Nemůžeš ji poznat, je někdo jiný. Je jen stínem svého bývalého já.”
“O čem to sakra mluvíš?”
“Není nic jako anglické léto…”
“Hádanky? Tak jo. Hraj si! Však já na to přijdu.” A jediná deska, kterou jsem byla schopna strávit, byla ta, jež se jmenovala Pomsta. Jen nevím, komu jsem se mstila.
Jak přibývalo stránek a ubývalo otazníků začínal se měnit i pohled jakým jsem se koukala. A snad z toho pocitu viny a nepatřičnosti a voayerství jsem ze všeho nejraději poslouchala když mi vytýkala, kárala mě a smála se: “ Sprostá, sprostá, sprostá, jsi sprostá!”
“Já vím, já vím, já jen nedokážu přestat!”
A tak mi přestala odpovídat. Aspoň ne tak jak jsem byla zvyklá. Odpovědi už nepřicházeli samy, ale musela jsem je těžce ždímat, takt po taktu, verš za veršem… A ani ona už mi nedokázala odpovědět proč. Proč nefunguje něco, co fungovalo tak dlouho, tak dobře. Kam zmizel můj vnitřní hlas který patřil stejným dílem mě jako jí??? Kam zmizeli ty staré songy?
Musela jsem odjet daleko, a musel přijít další song a taky jsem musela stát před jejím domem a začít brečet a konečně se za sebe začít opravdu stydět. Úplně jsem ji viděla jak se mi směje, jak tam stojím a brečím jako kráva. “Odpusť Annie! Jestli můžeš…”
A proto jsem šla a koupila tu poslední desku. Tu úplnou a konečnou. Koupila jsem tak tečku za tímhle příběhem. Koupila jsem: žili šťastně až do smrti.
Ale epilog byl na ní: “Ty mi nikdy nezavoláš, ale nemysli si, že je mi to jedno. Kontroluji všechna čísla, jen abych věděla žes tam byl. Byla to jen další aféra?” řekla ho kupodivu písní kterou jsem nenáviděla. “Mé hodiny tikají nocí, počítajíce sekundy nespím. Přála bych si vrátit čas, ale některé věci pokračovat nemohou…”
“Rozumíš! Ty mi pořád rozumíš!!! Jako nikdo…”
“Byla to jen další aféra?”
“To nevím.”
“Vzpomínám jaké to bylo když jsi mě objímal tak pevně. Dýchali jsme nocí, jakoby nebylo žádné další bolesti. Jedno srdce, jedna láska, jedna duše. Spolu… Nikdy to nebude stejné, nikdy to nebude stejné , nikdy to nebude stejné, bez tebe!”
Začala jsem milovat tuhle písničku a skrze své obrovské ponížení si potvrdila, že když je nejhůř a jsem zase o krok blíž propasti, když už bych měla spadnout, tak je tu hlas, co mi hodí lano. A je jen na mě, jestli se na něm budu věšet, nebo po něm vylezu…
Věnováno Ann Lennox
2 názory
vaste.of.effort
04. 01. 2007
Mně se to líbí i když tam spoustě věcí nerozumím, některé věci mi přijdou hodně blízké a známé.dávám tipa