Rozhovor před smrtí

Rozhovor před smrtí

Na dřevěném stolku pokrytém novinami stál telefon. Klasický černý telefon. Vybavený spirálovým vytáčením a stříbrnými číslicemi. Stál tam na stole a vzbuzoval pocity bezmoci, beznaděje a zároveň vzkazoval světu: Budu to já, kdo rozhodne!

Student, nyní již bývalý, Josef Nyklíček, trávil pozorováním tohoto přístroje už dobré půldruhé hodiny. Měl na něj zpoza mříží své cely velice dobrý výhled. Jeho spoluvězeň Alois Ptáček nechápal, co na tom starém telefonu ten mladík vidí. Od té doby, co toho mladého blůmu přivedli, ještě slova nepromluvil a na Aloisovy pokusy o hovor nereagoval. Nad takovouhle maličkostí však Alois mávl rukou. Včera se totiž dozvěděl, že je odsouzen k trestu smrti. Sice by si ještě rád s někým popovídal, ale když ten mladej blůma kecat nechce, nebude ho přeci nutit. A tak se tak pohodlně natáhl na slamníku a počal zavírat oči, když tu náhle prolomil Josef Nyklíček mlčení:

„Není to zvláštní?“ zazněla do ticha jeho otázka.

„Cože?“ vyhrkl ze sebe překvapený Alois, neboť nečekal, že mezi nimi proběhne hovor.

„Jestli to není zvláštní?“ opakoval bývalý student otázku.

„A co, mladý pane?“

„No to, že o našem životě a smrti rozhodne právě támhleten telefon.“

„Ale dyť vo tom nerozhodne telefon, rozhodne vo tom někdo na velitelství.“ odpověděl mu Alois v domění, že vyvrací studentovu neznalost.

„Ne, vy mi nerozumíte. Telefon je vlastně doručovatel a někteří doručovatelé si mohou vybírat, jaké zprávy doručí. Já myslím, že tomu telefonu někdo vydá rozkaz a podle toho, jak ten telefon ten vzkaz doručí, podle toho dopadneme. Bude-li mluviti hlasem medovým a úlisným, znamená to, že ten telefon rád doručuje nešťastné zprávy. Zprávy o smrti a útrapách. A ještě se v nich vyžívá! Bude-li hlas tvrdý a vojenský, znamená to, že jen plní rozkazy a sám o sobě je neutrální. Bude-li však hlasem slabým hovořit, telefon je pravděpodobně nešťastný ze svého poslání. A jestli se nemýlím, tak hodný telefon při hlášení o trestu smrti pro nás dva přeruší s vedením kontakt. Ale jestli je to ten zlý....“

„Tak sme v řiti!“ dopověděl Alois. „Teda chlapče, takhle sem nad tím eště neuvažoval. Ty musíš bejt ňákej študák, že jo?“

„No, studoval jsem filozofii, než zavřeli školy a jednou po práci v továrně tak koukám, že si pro mě jdou a najednou jsem se ocitl zde.“ zazněla smutná Josefova odpověď.

„No hele, já sem ňákej Álois Ptáček“, řekl a podal Josefovi ruku. „Cos prosimtě proved, žes skončil tady se mnou?“

„Josef Nyklíček,“ a stiskl Aloisovi ruku a v odpověď na otázku dodal: „Skoro ničeho jsem neprovedl. Jen jsem napsal takovou malou pohádku a pak jsem ji rozmnožoval a šířil...“

„Aha, ňáká odbojářská akce?“ zeptal se Alois, který jako starý odbojář rázem ožil už jen při představě, že narazil na kolegu.

„Ne, jak jsem říkal, byla to pohádka.“ a když uviděl jak se spoluvězňův radostný výraz z tváře vytrácí, rychle dodal: „Ale nebyla to jen tak ledajaká pohádka. Byla o Kohoutkovi a Slepičce.“

„Aha,“ pravil nechápavě Alois, očekávaje pointu. „A kde byl problém?“

„No, problém byl v tom, že ten Kohoutek měl černý knír ve tvaru hnusné štětky a přes křídlo měl červenou pásku. A také strašně nadával.“ Přestal, když viděl, že se Alois málem dusí smíchy. „A ta Slepička,“ pokračoval, když se Alois dostatečne vyřehtal, „tak ta měla krysí výraz a na nose brejle...“

„Ta měla bejt kdo?“ chtěl vědět Alois.

„Pepíček Goebelsů. No a ti dva neustále ťukali do vajíčka, které představovalo tenhle svět, až vajíčko puklo a všichni umřeli.“

„Teda, chlapče, to je dobrej materiál!“ pronesl uznale starý odbojář. „To máš dobrou hlavu, žes to takhle podal.“

„Tak vám děkuju, a smím-li se zeptat, za co jste tu vy?“

„Za trest.“ odpověděl se smíchem Alois, ale hned zase zvážněl. „Já jsem tu proto, že sem nemoh už dýl koukat na to, co se tu dělo. Jak němčouři jen tak voprcávaj naši krásnou vlast. Tak jsem začal s tim vodbojem, ale doba se mění a to, s čim sme za první války slavili úspěchy už bylo na hovno. Chytli nás hned na začátku. A já tu teď jenom sedim a čekám na smrt. Už je rozhodnuto, já můžu přijít na řadu kdykoli...“

Po této řeči se opět upravil do pohodlné polohy a nedělajíc si s ničím starosti, začal si nahlas zpívat českou hymnu.

„Was höre ich? Mach das kaput!“ zařvala opodál stojící německá stráž.

„Ale trhni si nohou, fricku!“ odpověděl mu líně Alois a zpíval dál.

Němec už už chtěl Aloise zbít, ale při pohledu na rozpisovou tabulku smrti, z cely nečitelnou, nad přestupkem pouze mávl rukou. Josefa Nyklíčka tento fakt nevyděsil, naopak ho povzbudil.

„Vidíte, pane Alois, už to máme za pár!“

„Jojo“ zazněla odpověď a poté zavládlo na chvíli v cele ticho.

Ticho prolomila až studentova otázka.

„Zazpíval jste jen Kde domov můj, ještě máte zpívat Nad tatrou sa blýská.“

Místo odpovědi zamručení.

„Proč jste ji nezazpíval?“opakoval Josef svou otázku.

„Něco ti povim, mladej. Znal jsem Slováka. To ti byl vlastenec. Ohromnej. Dokavaď byl Hlinka naživu, tak to byl hlinkovec. Furt Slováci sem, Slováci tam. No, a jak přišel Hitler, tak to byl rázem Tisovec jak brno. Dokonce měl pak ňákou funkci, že jako chodil a zavíral vlastence.“

Na chvíli se odmlčel.

„Co to kecám, vlastence,“ položil si řečnickou otázku a hned si odpověděl: „Na Slovensku bylo asi tolik československejch vlastenců jako je v Rajchstágu. Čili skoro žádnej. No, a von chodil a hledal těch pár málo, co byli.“

Znovu se odmlčel rozvažujíce pečlivě slova.

„Abych to dokončil, tak jakmile vtrhli na Slovensko Rusáci, tak to byl najednou velitel partyzánský čety a ten největší z velkejch vlastenců. Jako ostatně všichni na Slovensku – dou s tim, kdo zrovna vládne. Slyšel jsem vo něm krátce před tim, než mě sebrali. To z něj ďáli generála.“

„Ale, pane Alois...“ snažil se ho uchlácholit bývalý student, zapřísáhlý vyznavatel čekoslovenských hodnot, vštěpovaných mu přísnou výchovou otcovou.

„Nech toho!“ přerušil ho Alois. „Na Slovensku byli všichni partyzáni. Jenom ten Tiso byl špatnej.“

Zasmál se a zmateného studenta se otázal: „Vieš ty, čo to bola aj druha svetova vojna?“

Student Nyklíček zavrtěl hlavou. „Co, pane Alois?“ zeptal se ho.

„To byla iba lenom nepodstatna épizoda ve Slovenskom narodnem povstanie! Ať si naserou, bratři Slováci!“ odpověděl Alois a z jeho slov čišelo pohrdání a nenávist.

„No jo, no jo.“ pokusil se nastálé napětí trochu zmenšit Josef. „My už se konce nedožijeme, ale ty co přídou po nás, ty to snad zvládnou – tu zodpovědnost a emoce.“

„Hmmmm...“

„Pane Alois, neměl byste nějaké moudro?“

„Cože?“ zeptal se Alois, neboť ho tato otázka velmi překvapila. Nečekal, že se bývalý student bude v posledních hodinách svého života ještě zajímat o nějaká moudra. Přemýšlel velice dlouho a poté se rozhodl, že předá spoluvězni to jediné, které odpovídá jejich situaci.

„Řeknu ti jenom todle, mladej, válka je peklo. A jinčí to nikdy nebejvalo a taky nebude. Válčit se bude furt. I bez nás. Na ty války totiž nejvíc doplatíme dycky my – blbci.“

„Proč blbci, pane Alois“ zeptal se překvapeně Josef.

„Jsme blbci protože...“

Větu už nedokončil. Zazvonil totiž telefon. Oba zvedli hlavu. Očekávajíce rozřešení nejzásadnější otázky jejich života, pečlivě naslouchali. Nezaslechli však medový hlas ani řízný vojenský ječák, zaslechli jen jakýsi křik a volání o pomoc. Oba spoluvězni se na sebe nechápavě podívali. Pan Alois Ptáček pozvedl ruku a chystal se něco říci.

Pan Alois Ptáček už však nic neřekl. Bývalý student Josef Nyklíček se už nikdy nedozvěděl to moudro, na které čekal. Popravčí četa, připravená a již natěšená, nesplnila svůj účel.Strážce, který pana Aloise pro zpěv okřikoval, už nikdy nikoho neokřikl. Všichni totiž zemřeli. Na vězení totiž dopadla spojenecká puma.

I takový bývá osud. Krutý a nemilosrdný. Někdy však velice ironický. Jako tehdy, 7. května 1945.

---