Zmatky

     Narodila jsem se 17.9.1966 v 11:25 hod., ve Dvoře Králové nad Labem z matky. A hned taky nastaly. Měla jsem široký ramena a nebyla jsem kluk. A to už jsem měla skoro vystavenej rodnej list na jméno Petr Novák. Čili se nedivte, že nastaly.
     Matce nebylo dobře z mejch širokejch ramen, navíc byla otrávená dcerou a chtělo se po ní rychlý rozhodnutí. Taková zodpovědnost. Celej život to ovlivní, takový křestní jméno... přemejšlim, proč křestní jmého, nejsem přece pokřtěná... ale celej život to ovlivní. A tak matka zapřemejšlela (kdyby to trvalo ještě chvilku, jistě by se jí podařilo vytlačit i vytouženýho bratra Petra) a pomstila se mi za porodní bolesti a pohlaví křestním jménem Renée a pak mě nenechala pokřtít.
     Teď vyvstává otázka, jak ji, v poporodní eufórii, napadlo takhle divný a nezvyklý jméno, když Deník Bridget Jones je hitovka o čtyřicet let později. V rodným listě mám taky napsáno: matka Hana, rozená Šafářová, provdaná Nováková, otec René Novák. A jsme doma. Dát dítěti jméno po otci je originální, zvlášť, když je dítě dcera a otec se jmenuje René. Zbývá vysvětlit, proč já jsem RenéE. Jedna z alternativ je, že to na matrice popletli. To se stává. Ale není tomu tak. Jméno René je francouzská mutace jména Renáta (nenechte se zmást, tohle jméno je ve většině jazyků jméno mužský, Renáto je chlap, to jen v češtině je pro holku a NIKDY pro kluka) a Míra Krupičků, jazykozpytec studující mimo jiných jazyků i jazyk francouzský, mi vysvětlil, že Francouzi k mužskýmu tvaru jména přidávaj na konec e a tím z něj udělaj jméno ženský. No a je jasno. Jako že třeba jméno Francois je mužský jméno a vyslovuje se Fransoa, kdežto Francoise je ženský jméno a vyslovuje se Fransoaz. Takže René je chlap a čte se René a Renée je ženská a čte se taky René. Ale zase je ženská nesklonná. Čili bez Reného je bez chlapa a bez Renée je beze mě.
     Uf, je to dobrý, mami, pojmenovalas mě a tatínkovi jsi udělala radost, má holčičku, která nese jeho jméno. Já jsem se ze svýho jména nezačala radovat nikdy, nepomohl ani dědečkův argument, že to mohlo dopadnout mnohem hůř, protože má matka četla v porodnici Jih proti severu a milovala Reda a Scarlett (takže jsem mohla v nejhorším případě bejt Rudá Skarlet, Rudá na počest Apačů a pak jsem mohla mít dveře do KSČ dokořán, protože kdo by Komančům vysvětloval, že se jich to netýká).
     Je mi čtyřicet a začínám se se zmatky s mým jménem smiřovat. Baví mě rozpaky lidí, baví mě, když zkoumaj, jestli jsem ženská, nebo chlap. Taky význam toho jména mě baví, znamená to  "znovuzrozená" a tak se každý ráno znova rodim, už bez matky, sama pro sebe a pro lepší den (nevychází to stoprocentně, ale tu naději mi ráno nikdo nevezme). Baví mě, když lidi zkoumaj muj akcent, aby zjistili, že zcela jistě nejsem Francouzska, baví mě, že moje příjmení vytváří ještě větší zmatky, protože je ke jménu Renée neadekvátní. Jo, Nováková bylo dobrý, ale Kmeťová je ještě lepší. A baví mě, že muj otec matku převez a nikdy mi neřek jinak, než Zuzano. Taky mě baví, že jsem nesklonná a tak nečekejte, že se někdy ohnu. Ani pro vajgla ne.

     Problém se svým jménem jsem diskutovala už před několika lety se svým psychologem. Byl mnohem větší, než teď. Ten problém. Brečela jsem na lehátku, že nenávidim svoje jméno, že jsem ho nikdy nevyslovila, že když už jsem ho musela sdělit, napsala jsem ho. Pan doktor se hluboce zamyslel, trvalo to několik minut, muselo to bejt opravdu velmi hluboký a pak řekl:
     "V některých kulturách děti po narození dostanou jméno, ale v dospělosti si potom vyberou sami svoje, takový, který jim sedí a je vystihuje, přemejšlejte, jaký jméno byste chtěla a prostě si ho změňte, zajděte si na matriku a zjistěte, co je k tomu třeba, myslim, že kolek to spraví a zbavíte se jednoho problému."
     Zamyslela jsem se tedy. Líbí se mi jméno Kateřina, vždycky se mi líbilo, je hodně sklonný a variabilní a chtěla bych bejt něžná a láskyplná Kačenka. Ale čim víc jsem o tom přemejšlela a čim víc jsem se vciťovala do toho, že Kateřina jsem, tim víc mi docházelo, že nejsem. Nejsem to já, neni to MOJE JMÉNO. Napadla mě ještě Zuzana, to taky neni k zahození, co! Zuzka...řikal mi tak táta...cca deset let...nasrala bych matku...hodně bych nasrala matku...no ale chci se jmenovat Zuzana, když to furt nejsem já, jen abych nasrala matku? To mi nepřišel moc dobrej důvod ke změně jména. A tak jsem po několika dnech hlubokýho přemejšlení došla k závěru, že kultůry nekultůry, já jsem Renée, jsem Renée už čtyřicet let, jsem na to zvyklá, jsem to já a tak s tim budu žít a naučim se to jméno mít ráda. Možná že to bude dobrej krok začít mít ráda sebe. Začít bejt taky nesklonná. A tak ho vyslovuju, JSEM RENÉE.