Když dekadence bolí

kreslí rtěnkou
jizvy
doufá
že mi nabulíkuje
iluzi ran
z rán, polední, odpolední, podvečerů, večerů
nocí bez tebe
(chtěl jsem prznit gramatiku, abych zhnusil livgvisty)
snad by popraskali
chtěl bych z nich slízat krev
srkz mezeru v zubech
bych chrchlal na stěnu
a kochal se
jak stéká
jako když jsi plakala
měl jsem chuť
chrstnout jeho plyšákovi vřící kakao do ksichtu
znetvořit ho
ten bordel nejde vyprat
asi spáchám něco svému medvídkovi
jsem srab
na sebe bych nesáhl
zarvu mu šroubovák do švů
mám ho rád
bude mě to bolet
barvy už dávno ztrouchnivěly
v tom vlhkém koutě kam se smrskl svět
(někde tam hnije taky pravda)
-vidíš jak se směje?
pářu plyšového parťáka
-má ho plné ruce
rozhazuju kolem sebe cáry plyše
-je šťastná
nemůžu dýchat, aby mi to nepřipomělo
to jemné chvění zlatavého chmýří,
když jí líbám na šíji
a plicím dopřávám jen tolik, abych neomdlel

-dojdeš na kávu?
jak bylo doma?
-bavme se o něčem jiném

do ksichtu mi plive dekadence a já to hltám jako kabernet