ŠIŠKA

Až na ten studený vítr bylo docela pěkně. Mladý bígl, s roztomile rozmístěnými skvrnami, přeběhl přes tichou silnici. Vedla kolem školy, a protože ji krom popelářů téměř nikdo nepoužíval, vypadala vždycky spíš jako chodník. I teď po ní vycházkovým tempem kráčeli dva lidé. Šustili šusťákovými soupravami jedovatých barev a pozorovali bígla na jeho rozjařené cestě křížem krážem. Trochu připomínali poněkud bizarní vědce v růžovofialové a tyrkysové kombinéze se sterilními, zářivě bílými teniskami. Jejich venčený psí miláček šťastně pobíhal v dosud neskosené trávě, šťavnatě zelené, k níž tvořil velice estetický kontrast. Uši mu poletovaly kolem hlavy, když dovádivě skákal přes velké měkké drny, a ranní rosa cákala. Zuby chňapal po nejvyšších stéblech a motýlech a slastně vyplazoval růžový jazyk, když našel borovou šišku a po chvilce okusování zůstal ležet v chladném pažitu.

„Pojď, nelež tam,“ zavolala žena. Bígl vyskočil, popadl šišku a utíkal k paní. Na silnici za ním zůstávala souvislá řada otisků mokrých tlapek. „Co to máš? Dej to sem, pusť! Šiška? – Ona je nejradši, když ji kopnu, ona ji nevidí, jak letí,“ obrátila se s vysvětlením žena na muže. Pustila šupinatou semenici na zem a demonstrativně své sdělení předvedla. Bígl se rozeběhl skotačivě jako štěně a vrátil se s šiškou vesele máchaje ocáskem. „No dej, no dej to sem – pusť,“ přikazovala žena, ale nakonec musela tvrdohlavé fence do tlamy sáhnout a žádaný předmět vydolovat. Šiška padla na zem, odkud jediným kopnutím prudce odletěla daleko dopředu. „Betynko, Bety, sem ji přines, sem – pusť, púúsť,“ domlouvala žena skoro žadonivě. A nové kopnutí poslalo rozdováděnou fenku za poskakující šiškou. Žena si sotva slyšitelně povzdechla.

Pár metrů nad silnicí se ozval současně hluboký, a k němu neladící, vysoký štěkot. Žena zvedla oči tím směrem a zkřehle se pousmála. „Vidíš je?“ ukázala prstem na dva urostlé německé ovčáky za plotem školního pozemku. „Ten starší už má čtrnáct pryč, ale ten mladej nejvýš čtyři. Já mu vždycky házím šišku.“ Rozhlédla se po Betynce. „Pocem, kde ji máš? Pusť!“ Fenka vidouc, že její už trochu nudná hračka stoupla v ceně, o ni začala opět jevit zuřivý zájem. „Necháš toho,“ zlobila se žena. S vyproštěnou šiškou v ruce a dotírající fenkou u nohou začala stoupat do svahu. Oba psi se rázem znovu rozštěkali, Betynka znamenala nežádoucí konkurenci. Doráželi na ni, zvlášť ten mladší, jehož neklidné pohyby a vyceněné tesáky se zdály naznačovat nehranou žárlivost. Tón jeho hlasu byl nepřiměřeně vysoký, zcela překvapující u tak velkého psa.

Žena k němu přistoupila a nechala šišku v dlani očichat. Pak se napřáhla a mrštila ji velikým a dlouhým obloukem přes plot. Pes okamžitě vyrazil. Neomylně mířil do míst, kam kořist padala. Vrhl se po ní a už metl zpátky. Svou velkou hlavu prostrčil skrz mříže a šišku pustil. „No hodnej, umí,“ pochvalovala si žena zdařilý výstup. A ještě celá unesená volala: „Pojď se podívat, on přesně ví, kam spadne a běží tam úplně přímo, to ne jak Betka – ta se tak jako motá, než ji vůbec najde...“

Muž beze slova následoval ženu. Tyrkysové vaky kalhot mu s větrem pleskaly o hubené nohy, kterými trochu šoural, a kapky rosy při dotyku s teniskami balancovaly ve tvaru průzračných kuliček na jejich dokonalé impregnaci. Když stanul nahoře, mladý hlídač se znovu rozštěkal v horních polohách pubertální mutace. Žena znovu vší silou a s radostí mrskla šiškou za plot. Ještě nedosáhla ani vrcholu své dráhy a vlčák už se za ní hnal. S naprostou jistotou ji zakousl bezmála ve stejné chvíli, kdy dopadla. Tlama vyčouhla mříží a šiška spadla na zem. Oba strnuli v němém nadšení. Žena se probrala první. „To je co? Tohle Betka neumí. Ona je taková šiša. Strašně paličatá. Dělá si, co chce.“ „Je dobrej, ukaž...“ poctil muž trpělivě čekajícího psa uznáním a sáhl po šišce. Zkoumavě si jí pohazoval, jako by odhadoval kolik váží a jak daleko asi poletí. Letěla daleko. Za několik vteřin ale spolehlivě propadla mříží. „Je vážně dobrej,“ konstatoval už zcela přesvědčen. „Evidentně papírovej. Měl by závodit. Sklízel by úspěchy. Tady je ho škoda,“ zalitoval už v mírném záklonu, rozmáchl se a švihl tu šikovnou věcičku nádhernou falší na úplně jinou stranu, než kam původně mířil. Pes ale prohlédl léčku a napjal krásně rostlé svaly správným směrem. A šiška muži za okamžik padla k nohám. Obličej mu roztál v úsměvu takřka deviantním. Byl okouzlen. A zvolna upadal do jakéhosi transu, očima hltal to krásné divadlo, vlažně se v něm rozplýval. I žena byla jako u vytržení. Ve vzrušení, které jí rozšiřovalo oči, černě čvachtalo cosi ohavného. Aniž by změnil cíl nepřítomného pohledu, sehnul se muž znovu pro šišku. Ani nedýchali, jen ostře sledovali celý ten uchvacující aport metr po metru až do konce, kdy vypadla vhozená šiška, jako z nějakého perfektně seřízeného automatu. Muži tělem pulsovaly nesnesitelně příjemné stahy. Žena se chvěla mlaskavou rozkoší, bradavky zevnitř píchaly do synteticky růžové pytlovité bundy a vypínaly její vrásčitou látku k prasknutí. Vrnivé vibrace kolem ní utvářely auru rozmazaného horkého vzduchu, sálala. Muž naopak celý zcepeněl. Cítil, jak se jeho subtilní údy nafukují a rostou, podobně, jako se šnečí oči rozbalují zpod ulity. Vedle ženy, která zvýšením kmitočtu propukla v bzukot, stál nanejvýš toporně. A tenkrát se vlčák přece jen vrátil bez šišky. Jeho hlava se objevila mezi mřížemi, ale nic neupadlo. Žádostivě štěkl. Muž tvrdým pohledem jako kladivem bouchl do vyplazeného jazyka nedočkavé Betynky.