JARNÍ MÁMENÍ

Dobrovolně jsem si nechal provézt operaci mozku; když se ti doktoři tak hezky usmívali a setřičky...

Pamatuji si žlutá kola, umístili do mne čip. Dostal jsem šanci a schizofrenii. Proč jsem si ten nápoj nalel do sklenice? Vždyť přeci piju sám, tak můžu přímo z flašky. Ale nezlenivěl jsem, před třemi týdny jsem se například probudil ve spacáku v Alpách. Slečna ležící vedle mě měla nádherné rty a ruský přízvuk.

Bohužel před týdnem se můj pooperační mozek začal projevovat novými způsoby. Mám tísnivý pocit, že dokážu všechno, co si zamanu, jen když si nenechám ustřihnout křídla. Právě v době, kdy do mne umístili čip. Nejnaturalističtější hnus, nejkrutější paradox, jaký může člověka potkat. Zamanout si prožít zbytek života přirozeně, odhodit masky, být sebou, cítit se svůj, ve chvílích pooperačních kontrol.

V obchodě například nemusím platit, řeknete si možná fajn... Ale to je tím otevřeným bankovnictvím. Nemusím platit ani v hromadné dopravě, u doktorky, jsem neustále v kontaktu se svým účtem, se svou pojišťovnou, s trestním rejstříkem, s internetem; stále pod kontrolou.

Vstupenky na festival jsem si objednal předem, přes jistou levnější společnost, takže až tam dorazím a projdu bránou, jen to ve mně pípne a můžu za muzikou. A ministerstvo vnitra ví, kde mě hledat. Policie zná akce, které navštěvuji. Rockabilly, pod otevřeným nebem, Psychobilly, Punk Rock, Folk, Alternative Festy... Marihuana, LSD... Obrázky si kreslí docela rychle; nejsou to žádní velcí umělci. Potom asi dva dny zkoumají svůj malířský výtvor, aby došli k jedinému možnému, své logice přístupnému, závěru. „Nespouštět z dohledu!“ Občas tedy vídám muže, kteří mě sledují. V období jarního mámení bych takovou věc nepřál prožít nikomu. Ani nepřátelé si podobnou ránu nezaslouží.

Před třemi dny vše dostalo osudový ráz. Vracel jsem se se známou z hor, po pár dnech u ohně, užívám si totiž pooperační nemocenskou. Vešel jsem do obchodu; sluší se cestu zakončit rozumným výběrem alkoholu, pozváním slečny na večeři do svého skromného příbytku... Spustil jsem alarm. Nedalo se to zastavit. Ona stála přede dveřmi krámu, stmívalo se, alarm křičel. Smutně se na mě usmála. Podivná atmosféra... Přiběhli policisté, ochranná ani bezpečnostní služba si nevěděly rady. Byl jsem cítit ohněm, když mě prohledávali. Soukromé Mexiko. Podivná atmosféra...

Musel jsem nastoupit do auta a jet na stanici. Ona mi mávala, tolik jsme se tam nahoře sblížili. V kanceláři mě vyšetřovatelé uklidňovali. „Nemusíte se bát! Jde jen o malou chybu. Spozdil se vám jeden bankovní převod a když peníze dorazili, zapoměli jsme vás odblokovat.“

„Cože?“

„No...“

„Zapoměli jste mě odblokovat?“

Ta informace ve mně vyvolala jakýsi odpor, pocit silnějšího znechucení, a ještě silnější jarní mámení. Začít tak pálit masky i těm ostatním, to by bylo něco k pousmání.

Spím teď zase v lese, Markéta je tu se mnou, večer u ohně probíráme situaci a je nám dobře, daleko od alarmů. Pokud to vydrží, už se tam nevrátíme. A upozorníme ostatní.