Banánový král - Mračna se stahují

   Slunce prosvětluje tento kraj, Bohem požehnaný, z lásky stvořený, ach ty krásné Španělsko, tuze zle se máš. Padre Alvaréz vysedává na nízké stoličce a listuje si ve svatých textech, hledá odpověď, avšak rád by zapomněl. Prokletá ideologie z Němé země právě dorazila na pyrenejský poloostrov.

   Brány podniku na výrobu cukrovinek se pro dnešek zavírají, dívka Paulita se vrací domů, úsměv na jejích rtech už takřka přestává hrát, občas nahlédne do výloh, ženu v sobě nezapře. Její zrak se obrací vzhůru, k nebi, mraky se stahují, oblohou se přeženou dva páry letadel. Ve městě je prašno, jako vždycky v tomto období, až odbijí hodiny, rozsvítí se pouliční osvětlení. Snáší se soumrak, padre právě vyšel z kaple, je úhledně upraven, jak se na kněze sluší a patří, vlasy sčesány dozadu, nemračí se , ne, je klidný. Kráčí volným krokem, již brzy se uloží ke spánku.

   Hodiny odbíjí desátou, Paulita odkládá své prádlo i ona se dočká zaslouženého odpočinku. Část měšťanů brojí proti republice, velká nejistota se usídlila v myšlenkách prostých lidí, kde mají najít východisko a oporu? Paulita se cítí ztracená, nikoho už na světě nemá, je sirotek, lidé k ní však vždycky bývali milí. Její světničku zdobí na zdi pověšený křížek. Tiše! Zavřela oči, měsíc jí doufejme přinese krásné sny.

   My sice nevíme, co se dělo v Madridu, sem však spěchejme, vyšel již nový den! „Kohouti stále ještě kokrhají a kočky se protahují, je to přece jen šťastný život.“ povídá si padre zamyšleně. Po ranní mši si zavolal Paulitu, je nutné čtenářům připomenout, že ctihodný padre, pámbu mu přej věčnou slávu, drží nad tou dívkou již od dětství ochrannou ruku. Upřela na něj své velké oči a pokusila se o úsměv, „Co jste si přál padre?“

„Jistě víš, děvče, jaká je situace ve Španělsku, život tady přestává být bezpečný, co nevidět vypukne válka.“

„Cosi jsem zaslechla…“

„Podívej, naskytla se příležitost, jak se z té šlamastyky dostat ven. V přístavu kotví loď, ale vyplouvá již zítra. Dej si pozor, začínají kontrolovat i místní občany a sebou ber jen to nejnutnější!“ poradil jí padre Alvarez, maje v rukách písmo, které jí daroval na cestu. Čelo jí přežehnal křížkem a dodal : „Opatruj se, drahá dcero.“

   Takto se rozloučili, Paulitě ale zbývá ještě celý den! Rozhodla se, že bude držet svůj jazýček pěkně schovaný za zoubky a sebou si vezme jídlo, jednu sukni navíc, medailonek po babičce a dárek od padreho. Z domu vyšla již v časných ranních hodinách, opatrnosti není nikdy nazbyt, naposledy pohladila psa od známých na kraji města, lísal se k ní, měl oddaný pohled v očích. To bylo dneska poprvé, co Paulitě vyhrkly slzy . Otočila se a všem mávala, na loď ji přijali pod podmínkou, že jim bude vařit, v tom nebyl problém, dělala to pro ně ráda. |V těžkých chvílích si Espaňolci pomáhají a drží při sobě. Po večerech si četla, nikdo ji neobtěžoval, jen občas prošel kapitán La Vega : „Buenas Noches, senorita.“

„Buenas Noches, compadre.“

„Nejste smutná? Nestýská se vám? “

„Já jsem z těch, co se moc netrápí.“

„Quéva, to je prachzvláštní věc.“

„Ale ne, to si tak neberte, kapitáne.“

„Nakonec, udělala jste dobře -  Qué cosa más mala esla guerra - válka je velmi ošklivá věc.“

„Vlastně jsem ji ani nepoznala.“

„To buďte ráda, slečno. Co vlastně čtete? “

„Píseň písní, pane.“

„Musíte mi o tom někdy povyprávět, slibte mi to.“

„Slibuji.“