Staré železo

Říkají nám že patříme do starého šrotu,

matičky a šroubečky vrzají,

lžou tím do očí všem i Bohu,

potápí nás, ničí, zabíjí.

Při světle svící, již dávno před časem,

slova lásky slýchala sem.

Z uštknutí srdce, hněvu a klece,

ruka tvá vymrštila, napřáhla se.

Dík tvé náruči klid sem cítila,

dík tvé hrubosti rukou se štítila.

Příběhy různé, závěr je stejný,

každá je dole, nemá ceny.

Náhle a bez varování,

rysy tvé uschly, brunátní.

Ta ruka co hladila

chytla mě a cloumala

                                                           ... po vlasech

                                                                          ... řvala sem: "Nech!"

 Při světle svící, je tomu dávno,

tam měkce září, vznáší se blaho.

Tvá ústa co líbala

hned nenávistně bodala

...jsem bledá,

krev vyprchala.

Mě obviňuješ, sebe utěšuješ.

Říkáš čím sem, prý uschlým stromem,

                                                                          chromým králíkem, bezrybým rybníkem...

Jsem bledá,

krev vyprchala,

to tvá ústa zničila,

co láskyplně líbala.

Krev z tváří vyprchala,

tebou sem vybledla,

oči si vyplakala,

jak jablko shnila.

Sebe rozprodala,

ani koruna nezbyla

                             ... ach tvá nevěra

Při světle svící, jedli a pili,

tu dobu zapomněli, kdy v náruč usínali.

Příběhy růžné závěr stejný,

každá je dole, nemá ceny.

Žadoním, po kolenou se plazím,

sobeckost, žene tě k dveřím.

Ponížena, zbavena všeho citu,

klečím v předsíni, v sobě prázdnotu.

Děti žvatlají,

Říkám: "Tatínek není"

Potichu plakají,

na zimu si stěžují.

Zebou je ručičky a také srdíčko,

                    ...to profukuje to prázdné místečko.

Při světle svící, bylo tomu dávno,

spící dvojici, překvapilo ráno...

Slzy na povrh se derou,

stékají.. všechnu naději berou.

Ale!

Otec nám píše do duší,

tu pravdu pravdoucí,

že drahé sme, perly vzácné,

že on se nás vždy zastane!