Polární záře

„Man is rich according to how many things he can afford to be without.“

H.D. Thoreau

....

Snorri šel ven se sekerou v ruce. Nic zvláštního - byl to obraz mnohých neděl. Tou dobou se velmi často, zatímco týden zvolna docházel, vydával v slábnoucím severním slunci do přírody, která byla všude kolem. S velkými sluchátky nasazenými obloukem přes čepici a tomu úměrným krokem chodíval sbírat dřevo pro otce na topení. Chtěl mu ho vždycky donést tolik, aby si s ním vystačil na příštích pět nebo šest dnů, které Snorri trávil na univerzitě a během nichž domů jenom někdy zavolal. To si pak v telefonu vyprávěli o knihách a o tom, ve které zrovna kdo z nich leží. Snorri u toho často usnul.

Ale teď ne, teď jde Snorri se sekerou v ruce. Ví přesně kam má jít a co bude dělat, je to jako vyčistit si zuby. Není u toho potřeba moc myslet a tak má spoustu času přemýšlet. Myslet a přemýšlet, to není jedno. Přesně tak si to rozdělil a napsal v jednom svém pojednání do školy (psal ho nedávno, jen tak z povinnosti, aby bylo). Myslet vás nutí vnější okolnosti, zatímco přemýšlení na tom, co se kolem vás děje, vůbec nezávisí. Zítra ráno půjde stopovat. Před časem se totiž rozhodl, že bude aktivista. Že bude žít tak trochu s přírodou. Auto nechal v Rejkjavíku.

O čem ale přemýšlí nejvíc, je ten nejasný sen dneska v noci. Všechno v něm mizelo, nechápal proč. A pak se probudil tak nešťastně rychle, že mu unikly podrobnosti. Nejspíš to nebylo důležité...prodírá se přes opadané větve, pravou rukou si zakrývá oči před sluncem. Když se paprsky odrazí od sněhu, mohou být ještě i teď k večeru docela nepříjemné. Freyr je rád co dělá Snorri, je rád, že zavřel dveře. Pomalu popojde ke knihovně a s ještě docela horkým čajem v ruce si vybírá, které dílo se stane jeho příštím týdnem.

Venku jsou už dlouhé stíny. Snorri se každou chvíli ohýbá k zemi a nad ním se třepotá listí. Dřevěný vozík je již skoro plný. Snorriho čeká asi pět kilometrů zpátky. Jde podél cesty, vzduch začíná být mrazivý. V tuhle dobu tady nikdo nejezdí. Dívá se na horizont, kde rudnou mraky. Hlavu při tom noří čím dál víc do vzorované šály, pletené šály kolem krku, až už začíná horizont očima ztrácet a vidí jen ubíhající zem, a pak vzájemně se míjející špičky svých bot.

Později lehce sněží.

Když se dostal až k domu, byla už úplná tma. Opravdu. Skoro poslepu srovnal nasekané dřevo do sloupků před dům. V hlavě mu proběhl další postup. Prohodí ještě s otcem pár slov, pak povečeří a sbalí si věci. Půjde dnes brzy spát.

Hned za dveřmi si rozsvítil. Potom i ve všech dalších pokojích. Otec nikde nebyl. Neozýval se ani na siné volání. Freyr. Knihovna stála se všemi knihami srovnanými stejně jako ráno. Venku dál sněžilo a v kuchyni byl nachystaný hrnec s vlažnou vodou. Otec nebyl vůbec k nalezení.

....

Tento příběh bych rád věnoval Freyrovi, Snorriho pravdivému otci a člověku, který se spokojil s málem.