O kus dál

Kolik nocí už jsem takhle proseděl, to neví ani noc sama, řekl bych. Hvězdy už mne znají, zdraví mne jako starýho známýho. Nic víc. Jen  zdraví. Dneska jsou hvězdy obzvláště studený. Ta jedna, ta jedna pro mne nejzářivější ze všech těch miliónů, dnes nepřišla a zhasla kdesi ve tmách vesmíru. Říkal jsem si, že se vydám za ní, ale křídla už mi dávno spálil žár mýho vlastního hříšnýho nitra, tolik neposednýho.

Přišel čas, abych odešel. Cítím to v sobě jako neuhasitelnej žár, něco, co musí přijít, je to jako ticho před bouří, spíš už se něco ve mně nadechuje a víří prach, něco ve mně se formuje a čeká na vhodnej okamžik, kdy udeří.

Říkám si, že bych se tentokrát měl alespoň rozloučit, ale vím, že to zase neudělám. Něco ve mně mi říká, co mám udělat a já to musím poslechnout. A lidi zase zapomenou. Sám sobě si mlčky vyčítám, že dál už žádná cesta nevede, ale myšlenky už otvíraj dveře a stojí na chodbě, vedou mne ze schodů ke dveřím a já cítím, že utíkám.

Za sebou nechávám další dny a týdny života a já moc dobře vím, že se některý ráno, až se probudím do šílený kocoviny a zaženu ji další rundou něčeho ostrýho, začnu smát a budu šťastnej, šťastnej, že jsem zas na chvíli utekl sám sobě a můžu jít kam chci, volnej, úplně volnej. Zvednu palec k obloze a vyrazím…ale kam?

„Arte…“

„Arte?“ zašmátrala rukou kolem sebe a její prsty brázdily sem a tam po zmačkaném prostěradle, vonící dlouhou a vášnivou nocí. Otevřela oči a věděla, že není něco v pořádku. Art sice často mizel v noci ke svým nočním sezením u okna a cosi tam psal, s cigaretou v puse a načatou láhví vína, ale teď to bylo jiné…

Okno zůstalo zavřené a po stropech se neplazila modravá peřina jeho zlozvyku. Možná by si připadala hysterická, kdyby kdesi vevnitř necítila, že slzy věděly moc dobře, proč mají zrovna v téhle chvíli utéct z koutků očí na světlo světa. Byla ještě tma a do pokoje pronikalo jen světlo pouliční lampy a kdesi v těch tajemných světech za zdí zaštěkal pes.

„Arte…!!!“ vykřikla. Odpověděl jí jen jasně ozářený útržek papíru a pár řádků, takových, jakých od něho dostávala spousty. Vždycky ji potěšily a ona cítila, jak do ní vidí, jen pár slov a měla pocit, že andělé jsou i tady na zemi. Zářil pro ni jasným světlem a věděla, jak moc se bojí tmy a už se do ní nikdy nechtěla vrátit zpátky. Lampa v té chvíli zhasla.

Telefon do práce, rodičům, jeho přátelům, to všechno byla jenom formální snaha odvrátit něco, o čem jí kdysi vykládal.

Kdysi.

Poznala ho před několika měsíci v jednom ze zakouřených lokálů, jakých bylo ve městě stovky. Ani nevěděl, čím ji tak zaujal, prostě se tam objevil a vplul do jejího života, jak kdyby tam byl odjakživa. Nechápala to, ještě nikdo do ní takhle neviděl, připadala si před ním úplně nahá, svlíkal jí očima, svlíkal jí nejenom šaty, věděla, že jí vidí i do těch nejtajnějších koutů mysli. Ale jak to dělal? Nebylo těžké nechat se svést, snad se jí ještě zdálo, že to trvalo moc dlouho. Měla pocit, že tomuhle se říká osud, svět se rázem stal fantazií.

Z počátku těm jeho smutným očím nepřikládala žádný význam, byly to jenom záblesky,umně skrývané slzy, přičítala to citlivosti svého partnera, měla ráda jeho sezení u okna, měla ráda ty řádky, které z těch sezení splynuly na papír, měla ráda ty růže po nocích kdesi trhané, spokojeně se prohnula, když se k ní vracel, v té chvíli už jeho oči zase hořely jasným plamenem.

Jednou zůstal u okna až do rána. Dvě láhve vína ležely na zemi u kamen, popelník byl přeplněný nedopalky. Nic pro ni nenapsal. Neřekl ani slovo a k ránu zmizel, v práci zůstal přes noc. Ráno bylo všechno v pořádku a jí bylo jasné, že měl starosti v práci.

Musel je mít !!!

Řekl jí to.

To všechno teď před sebou viděla a už jí nic nebránilo v tom, aby ze sebe nechala vyprchat všechnu tu bolest a strach. Cítila, že se už nevrátí. Nevěděla proč. Nevěděla, že přišel čas jít dál…