Šťastní budeme!

tahle basen je opravdu ohlas na basen Zase nic, kterou napsal jeden muj kamarad...pro ilustraci postaci jeji konec... samota se zas přilepila na jazyk a možná stokrát pokouším se ji vyplivnout dál je tam přischlá, snad bych ji musel jenom vyzvracet.

Do trávy se položit, s rozesmátou tváří otočenou k nebi, tak moc totiž smát chce se mi, bezstarostně milovat a bezstarostně žít, všude kolem je sice tma, ale mě jasně svítí tvojí touhy plamen, a pak proč básník říká: „Amen!“, a přemýšlí nad smyslem života, nebo alespoň nad marností, nad tím, že život je marný a láska nedostupná je, na to se tady nehraje, tohle není hra vysokých ctností, je to hra o radosti, a pro radost, hra pro dva hlasy, a pro dva páry očí, pro dvě těla, co záhy do ohně skočí, a zapomenou na starost, ta pudí jenom zlost a slzy v očích, samotu nepřátelům a přátelům jen moře lásky! nemusím být Bůh, abych mohl vám tohle přát, abych vám mohl požehnat, a odpovědi dát na vaše otázky, ale jaké jsou to otázky? „co dělat? netrpím na nedostatek štěstí, až do určité chvíle, ale ta občas přichází, na srdci zanechává smutek a na tváři nové vrásky“ všichni ale víme že je řešení, proč užírat se a o to nejkrásnější v životě se připravit? jeden moudrý muž kdysi pravil: „je smutné bez lásky žít“ já říkám, že to ani možné není, nemyslíš, že je to pravda? hledal bys slova jako temnota, smrt nebo tragédie, ne, ještě jedno slovo mnohem horší je, slovo co ubije tě a vrhne do kouta, to je samota! ta, která zpívala své písně sebevrahům v jejich chvílích posledních, ta, která rozdrtila radost, touhy, smích, namísto nich v duši prázdnota, tak to je ona, samota, že přeháním? že její jméno neskloňuješ dnem i nocí? ale ano! je to tak! na lopatkách, na kolenou, na mučidlech s rozesmátou tváří, ale uvnitř se to zžírá, uvnitř se to vaří, i ty bys chtěl touhy plamen, ale bloudíš tmou, a neříkej, že ne! protože nikdo takový není, kdo nezjihne po vroucím lásky políbení, kdo ji s prázdným, lhostejným výkřikem zažene, ne, ne, ne! rvi se, dokud svíráš ruce v pěst, nestůj, dokud je ještě tolik, tolik cest, a na konci jedné láska je, to je ta cesta do ráje, a v jejím prachu se válí, a o doušek vody prosí, nebohá, zkopaná do kouta, tohle je samota! na tu se tady nehraje, na cestě do ráje, krása, láska, svatá prostota, a nakonec potkáme se tu, ani očistec, ani ráj, tak jako ostatní s láskou a na lásku si hraj, a vykřič svoje štěstí celému světu, a že je to jenom krásná idea nechci slyšet, nechci slyšet: „kdo si počká, ten se dočká!“ a skončí jako stará, bezzubá a línající kočka, co zbyl jí už jen jeden život a musí se už jenom chvět, o život bát se, strachovat se, pak oslepnout a ochromět, nakonec v klidu zcepenět, kdo takhle chce žít, to je blázen, je to jako sedět na sudu vína a pít z poháru vodu, nemám slov, nedokážu si představit život bez lásky, žádný život nemůže být bez lásky, proč tedy bránit se jejím svodům, a nejde prostě říct – nemůžu, nemám dost odvahy, kdo chce psa bít, hůl si vždycky najde…

---