Krásná dívka

Krásná dívka

Seděl na lavičce v parku a na sobě měl navzdory studenému březnovému počasí jen lehké plátěné kalhoty a světlý svetr, který krásně ladil s jaho tmavě hnědými vlasy. Vítr mu je jemně pročesával a budil dojem, že místo vlasů má jen lehké pápěří. Kolemjdoucí si ho nevšímali. Ti, kteří tudy chodili častěji ho už znali, a ti, kteří ho neznali se o něj nezajímali. Byl to pro ně prostě jen další člověk z tisíce. Nezajímalo je jaký je životní příběh tohoto muže, ani proč tu jen tak sedí, zatímco jiní spěchají do práce, aby mohli nasytit své rodiny. Prostě si ho vůbec nevšímali. A on tu jen tak seděl a nesnažil se na sebe připoutat žádnou pozornost. Jen tak seděl, pozoroval přírodu, jak se probouzí po dlouhé zimě, poslouchal ptáky, kteří ohlašovali příchod jara, vdechoval vlahý větřík, který sebou přinášel předzvěst nového jara, nových zážitků, nových objevů, nového života. Vzpomínal, jak trávil ta předešlá jara. Rozhodně neposedával jako nějaký bezdomovec na lavičce v parku a nepozoroval okolní svět. Možná, že kdyby se občas trochu pozastavil v tom denním shonu a na chvilku se zamyslel jenom nad tou prostou krásou přírody, nemusel tady dnes sedět a trpělivě čekat na svůj konec.

Už ve svých dvanácti letech v sobě objevil literární sklony. Bavily ho školní slohové práce a dovedl napsat poutavé vyprávění na jakékoli zadané téma. Stačilo se třeba jen podívat na dveře nebo na starý obraz , který visel v kuchyni a hned se mu hrnuly myšlenky ze všech stran. V patnácti začal psát různé povídky do novin a jeho články se těšily veliké oblibě. Později se začal specializovat na psaní románů. Když dokončil studium práv, koupil si malý byt v centru města a začal se plně věnovat psaní svých románů. Zavřel se ve svém bytě a nechával se plně unést svojí fantazií. A ta pracovala jako o závod. Ze svého bytu vycházel vždy o nějaký ten nápad chudší a o pěkných pár kil hubenější. Kdo by se staral o jídlo, když únik z reálného světa byl tolik příjemný. Tam neexistovala krutá pravidla reality ani stálý boj o přežití či sebeprosazení. Tam existovaly jen zákony, které si sám určil. Dobro vítězilo nad zlem, čest a spravedlnost byly vždy na prvním místě a veškeré podvody byly vždy odhaleny a spravedlivě potrestány. Tak to šlo stále dál a dál. Jednou za čas si nakoupil nějaké potraviny do zásoby, přečetl si noviny, potom se zase na dlouhou dobu zavřel do svého světa a vymýšlel si své příběhy o krásných ženách a gentlemanských mužích, láskách na první pohled a neskonalém štěstí. Jeho knihy šly na odbyt. Kdo by si nechtěl přečíst pěknou knížku o ideálním světě. Lidé jeho knihy přímo hltali, ale nikdo neměl nejmenší tušení o skutečném životě tohoto muže, který se na celé týdny uzavíral do svého světa. Jednou napsal krásnou knihu o nemocné dívce, která trpěla nevyléčitelnou chorobou. Popisoval její příběh tak opravdově a procítěně, že začal mít brzy pocit jako by tu dívku znal. Věděl jak přesně vypadá, co má ráda a co naopak ne. Znal i ta její nejtajnější přání. Zamiloval se do ní. Zamiloval se do dívky, která nikdy neexistovala, kterou si on sám vytvořil ve svých snech. Bláhově čekal, kdy se ozve zaklepání na dveře a dovnitř vejde ona. Jeho krásná dívka. A tak taky pojmenoval tuto knihu."Krásná dívka". Už se nemohl dočkat, jak jeho Krásná dívka rozzáří oči čtenářů. Rychle pospíchal ke svému nakladateli, ale tam ho čekalo velké zklamání. Nakladatel mu vtiskl do ruky novou knihu nějakého mladého autora, která prý teď omračuje celý národ. Těžko by mohla jeho kniha obstát v tak těžké konkurenci. Nejspíš ji nevydá. Zkroušený se vracel domů. Zavřel se ve svém bytě a celé dny přemýšlel, proč mu nechtějí jeho knihu vydat. Začal psát další knihy, ale žádná už nebyla tak dobrá jako ty předešlé. Byly to jen povrchní příběhy bez duše, které nemohly čtenáře okouzlit. Jeho knihy zůstávaly v regálech knihkupectví a nikdo o ně nejevil valný zájem. Každý se ptal po té nejnovější knize od onoho mladíka, který předčil i jeho Krásnou dívku.

Potom přišla ta strašná zima, během které se změnil celý jeho dosavadní život. Začalo to vlastně už na podzim. Nejdřív dostal strašný zápal plic, ze kterého se stále nemohl dostat. Štědrý den strávil připoutaný na nemocničním lůžku otřásaje se silnými záchvaty kašle. Ještě začátkem února nebyl schopen vstát z postele. Koncem měsíce mu jeho lékař sdělil konečnou diagnózu: rakovina plic. Má už jen půl roku života, ne-li míň. V tom okamžiku se celý jeho svět převrátil naruby. Měl pocit, že ho smůla provází na každém kroku. Vlastně to všechno začalo tím neúspěchem s Krásnou dívkou. Zanevřel na toho úspěšného mladíka, který se nyní vyhřívá na jeho místě. Na místě , které si on vybojoval svým dlouholetým psaním. Začal tohoto mladého muže nenávidět, přestože ho ani neznal.

V půlce března ho propustili z nemocnice. Od té doby nenapsal ani jeden řádek. Celý den posedával na lavičce v parku a přemýšlel o svém životě. Byl to vůbec život? Zanechal po sobě alespoň něco? Ano, zanechal. Spoustu knih, krásných knih. Ale k čemu to je, když ho teď stejně nahradí nějaký mladý hejsek. A on zemře a nikdo po něm ani nevzdechne. Ach bože, jak je tento svět nevděčný. To ten jeho svět byl jiný. Tam by se každý takový spisovatel dočkal velké úcty a nikoho by nenapadlo mu konkurovat.

Na protější lavičku se posadila mladá dívka. Přelétl ji pohledem jako každého, kdo se tu zastavil. Byla krásná. Lesklé světle hnědé vlasy jí sahaly až k pasu. Nebyla nalíčená, ale přesto jí to velice slušelo. Měla na sobě krátký kabátek a volné černé kalhoty. Vytáhla si z tašky knihu a zabrala se do čtení. Nevěděl, co ho na ní tak moc přitahuje, ale nemohl od ní odtrhnout oči. Ty rty, ty vlasy, ty krásné oči, jakoby ji už někde viděl. Jenom si nemohl vzpomenout kde. Byla mu až moc povědomá a to ho znepokojovalo. Přikázal si na ni nemyslet. Sledoval poletující ptáky, ale každou chvilkou mu pohled nevědomky zabloudil k oné neznámé dívce. Kde ji ,proboha živého, viděl? Kdepak viděl tak krásnou dívku? Krásnou dívku? Vždyť to je ona. Je to Krásná dívka z jeho románu. Takhle si ji vždycky představoval. Krásnou a nevinou. Dívka na lavičce si všimla jeho pohledů a znepokojeně sebou ošila. Znovu se zabrala do čtení, ale už jí to nedalo a každou chvilku sledovala muže na protější lavičce. Proč po ní tak kouká? Co po ní chce? Cítila, jak ji jeho oči hypnotizují. Podívala se na něho a on vykouzlil na tváři milý úsměv. Byl docela sympatický. Mohlo mu být tak kolem čtyřicítky. Víc určitě ne. Vypadal trochu pobledle. Možná je nemocný, napadlo ji. Oplatila mu úsměv a znovu se pustila do čtení. Pořád na sobě cítila jeho pomněnkově modrý pohled. Co to má znamenat? Proč se po ní ten muž tak dívá? Najednou jí začala být strašná zima. Ruce se jí začaly nervózně potit. Létala očima po řádcích aniž by vnímala jejich obsah. Nakonec to už nevydržela. Zaklapla knihu, schovala ji do tašky a prudce se zvedla z lavičky. Ráznými kroky zamířila ven z parku. On seděl na lavičce a díval se za ní dokud mu nezmizela. Cítil jak v něm něco pohasíná. Přesto byl ale neskonale šťastný. Vždyť viděl svou Krásnou dívku. Kolika spisovatelům se podaří potkat hlavní hrdinku svého románu?

Zvedl se z lavičky a zamířil do svého bytu. Po dlouhé době si přichystal večeři a s chutí se najedl. Potom si pustil radio. Právě hráli sérii rychlejších písniček. Samou radostí nad svým dnešním setkáním začal tancovat po kuchyni. Za chvilku mu sice začal docházet dech, ale on to nevnímal. Čím rychlejší byl rytmus písniček, tím rychleji tancoval. Cítil takovou radost z pohybu jako už dlouho ne. Když potom padl vyčerpaný a pořádně zadýchaný do postele, vzpomněl si na svého lékaře, který ho varoval před namáháním, které by ho mohlo stát taky život. Má prý slabé srdce. Teď si na to vzpomněl a v duchu se smál doktorovi. Ten kdyby ho tady tak viděl jak tancuje, jak křepčí a nic se mu nestalo. Je v naprostém pořádku. Srdce bije, pravda trochu rychleji než by mělo, ale jinak je mu úplně nádherně. Protáhl se a v tom ucítil prudkou křeč na levé straně těla. Narovnal se zpět do původní polohy, ale křeč nepřestávala. Spíš to bylo ještě horší. Cítil, že tohle je jeho poslední chvilka. Zkroutil se v křeči a potom to najednou všechno pominulo a on byl úplně volný. Jakoby se vznášel u stropu svého pokoje. Ten se najednou otevřel a před ním byl dlouhý tunel, na jehož konci zářilo jasné světlo. Chvilku váhal, ale potom vykročil kupředu. Když došel blíž ke světlu, zjistil, že ono to ani světlo není. Byla to zářící postava. Došel blíž a zjistil, že tou postavou je dívka. Krásná dívka.Jeho poslední myšlenka patřila jenom jí.

¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨

Kolem knihkupectví prošla mladá dívka. Světle hnědé vlasy jí sahaly až k pasu. Bezděčně se zastavila před výlohou, aby se podívala na nové knihy. Strašně ráda četla. Ze všeho nejraději měla romány. Zamračila se, protože nenašla žádnou novou knihu. Ještě jednou se podívala po známých názvech, když tu její pohled upoutala nevýrazná knížka ve světle hnědém obalu. Nebyl na ní žádný obrázek . Pouze jméno autora a název knihy. Vešla dovnitř aby se na tuto knihu zeptala prodavačky. Dozvěděla se, že tato kniha byla vydána teprve nedávno a údajně se těší velké oblibě. Dívka neváhala a hned si knihu zakoupila. Vyšla z obchodu a vrhla letmý pohled na hodinky. Do odjezdu autobusu jí zbývá ještě hodina času. Zamířila proto rovnou do parku. Posadila se na lavičku a vytáhla knihu z tašky. Kniha byla docela tlustá. Ale to je jenom dobře. Měla ráda knihy, které měly dlouhý a rozsáhlý děj. Otevřela knihu a začetla se do prvních řádků. Kniha líčila příběh těžce nemocné dívky. Dívku na lavičce zarazila nápadná podoba mezi hlavní hrdinkou a jí samotnou. Otočila na okraj obálky, kde byl obvykle vyobrazen autor knihy. Podívala se na fotografii sympatického muže a ztuhla. Vrhla letmý pohled na protější lavičku, ale ta byla prázdná. Vzpomněla si na toho muže, který ji minule tak upřeně pozoroval. Vypadal úplně stejně jako ten na obalu. Vybavila si toho muže detailněji a uvědomila si, že to byl on. Proto se na ni tak divně díval. Připomínala mu hlavní hrdinku jeho knihy. Zaklapla knihu a vydala se na autobusovou zastávku. V autobuse bylo tentokrát docela plno. Postavila se do uličky a igelitovou tašku s nákupem si opřela o nohu. Taška se mírně pootevřela a odhalila tak světle hnědý hřbet knihy, na němž byl zlatými písmeny krasopisně vyveden název knihy. Kniha se jmenovala Krásná dívka.

¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨