Jedna noc bez konce

Tramvaj se vzdalovala a oni věděli, že jsou konečně na místě, uprostřed velkého náměstí, sami a docela příjemně ztracení. Cítili se dobře, když věděli, že na ně všechno teprve čeká. Třeba zrovna támhle ta lampa na rohu ulice, nebo listí spadané ze stromu, ušpiněné od bláta, a nebo pach spáleného tuku linoucí se z otevřených dveří fast-foodu a navíc taky lidé běhající po ulicích, posedávající na lavičkách, bylo jich tam moře. Prostě oni se těšili úplně na všechno, ať známe, či neznámé a připadalo jim, že to platí i naopak.

Jen se tam tak v očekávání něčeho velkého rozhlíželi a kromě připáleného tuku najednou ucítili ještě jinou, skrytou vůni, co chvíli je a hned zas není. Moc tomu nevěřili, stále si mysleli, že je to jen zdání, ale ona tam vážně byla a vznášela se třepetajíc křídly, tak mihotavě, že bylo těžké ji zachytit. Tím, že byla tak nedůtklivá a prchlivá provokovala a lákala, aby byly hledány její záchvěvy ve vlnách větru. A oni opravdu slídili natahujíce krky s očima do kořán, pletouce nohama v bezmyšlenkovité pohnutce. Dokonce kvůli mámivé vůni zapomněli, že jsou okolo věci, které by stálo za to vidět a všichni ti lidé, jimž by bylo záhodno věnovat pár minut a slov. Jenže ona byla tak okouzlující, podařilo-li se jim ji zachytit, že spadla na jejich mysl, jako saténová opona, jen lehce průhledná, svět zvlňující a rozmazávající pololež a polopravda. Skrývala toho za sebou tolik; hlavně krásu, moc krásy; tak spalující, že jediné vdechnutí dokázalo roztrhnout srdce.

Vedla je, sic byla nedůtklivá a tajnůstkářská, ale oni se ji naučili jemně držet, tak aby za ni mohli potichu kráčet a brát, co dává a dávat, co si sama chce vzít. To ona se stala jejich průvodkyní ulicemi, ať už širokými čí úzkými. Věděli že je povede od domu k domu, že taky s ní budou klesat a stoupat, dost se smát, ne však plakat, že možná budou mít strach a jindy se budou cítit v bezpečí a stále dál klopýtat, nebo se s ní vznášet.

Neměli ani nejmenší zdání odkud se bere a kam se ztrácí, nikdo to nepoznal, ale nikdo se po tom nepídil. Jen tak za ní šli a všechno dávalo smysl, aniž ho kdy hledali. Byli jako výprava za hledáním krásy. Všechna nádhera se před nimi vynořovala velmi bezprostředně, až nečekaně, s neustálou příležitostností, již neovlivnili. Prostě najednou byla a skapávala jako proud elektrizujících barev, jež se vlnily pod náporem tisíců voltů. Ten proud se líně, ale přitom s obrovskou energií převaloval od ulice k ulici, táhnul se přes park, lavičky a stromy; pak se hnal dál na ty přes vodu klenuté mosty z nichž jako vodopád duhy stékal do vody, ale neutopil se a pod hladinou bobtnal dokud se znovu nevznesl a nerozlil na střechy domů, které tou silou sálali a zase pohasínaly a znovu zářily a zase pohasly a stále dokola, než vzlétl k obloze, z které se pak sypaly hvězdy po milionech. A pak vše explodovalo. V jediné vteřině byli ty barvy vsáklé kolem dokola.

Měli chuť se rozeběhnout a nechat se vtáhnout do toho zvláštně tvarovaného světa. Tak vlnitého a barevného až oči přecházeli, aby v nich navždycky zůstal a objevil se znovu kdykoliv si to jen budou přát, tak čistě a jasně jako teď. Tohle je úžasné, pomysleli si a nedokázali si ani představit, že by to mělo někdy skončit. Ale byla tam vůně, na kterou skoro zapomněli, ale ona je stále držela pevně a při tom něžně za ruku. Vždy, když už stáli před saténovou oponou a chtěli vztáhnout ruku, odhrnout ji a prolézt do báječného a neprozkoumaného světa, sevřela je a nepustila. Nebyla zlá a oni to věděli, dávala tak najevo, že ještě není na čase, že ještě nejsou připraveni a oni to věděli a nezlobili se. Čekali, ačkoliv pořádně nevěděli na co a sledovali, jak je to všechno na jevišti jednoduché, prostě úchvatně nadlehčené od starostí, které do toho světa nesmějí, vše je tam tak samozřejmé a vůbec nevadí, že to asi nebude skutečné, ale složené jen z rekvizit.

Co může být lepší, ptali se. Jenže pak se zem pod nohama zatřásla a elektrizující proud  tetelících se barev, jako malá jiskřička vyskočil a skryl se přímo v jejich mysli, která byla v ten moment součástí vysněného a báječného světa za oponou. Okolo jejich těl vysvitla aura podobná té, kterou předtím viděli na střechách domů, jen nepohasínala, ale zářila jako pouštní slunce. Ještě nikdy předtím nebyli tak blízko obrovskému výbuchu, který by rozmetal jejich duše a přeměnil je v pouhé duhové barvi, jako součást vší energie skryté v tom proudu, který člověk obyčejně nevidí. Balancovali a jediné čeho se mohli držet byla vůně tenká jako nit, ale pevná jako slovo.

Když překonali šílený nával té síly, zaplavil je pocit neuvěřitelného míru a uspokojení, jako by dosáhli všeho, co kdy chtěli. Splnili se jim všechny sny, sic za ně nebojovali, protože tehdy pro ně všechny sny přestaly existovat. Byli ve snu a ve snu může mít každý na co si vzpomene. Nikde nestály žádné překážky, zdi ani hranice, ni čas...