Nicolin svět

je to jen zkouška :-))

"Nicol, no tak neblázni. Nebudeš se přece po sebemenší roztržce zavírat ve svém pokoji!" zoufale křičela Nicolina máma přes

zavřené dveře pokoje své dcery. Nicol ji však nevnímala. Ležela na své posteli a marně se snažila zadržet slzy, jež se jí draly

do očí. Nemívala k pláči sklon, ale to bylo dřív před ztrátou svého otce. Dnes brala slzy jako prostředek útěchy, který ji

pomáhal trochu se udržet v tomhle světě, na oko žít normálně a alespoň trochu se uvolnit. Toužila po pochopení a čekala na

pomocnou ruku, která by ji vyvedla z temnoty na světlo, jež tak moc toužila shlédnout. Ale jako by se s ním stále míjela.

Nicol se do svého pokoje zavírala pokaždé, když před ní někdo zmínil jméno jejího otce. On zemřel před 5 lety, ale ona se

s tím stále nemohla smířit, hlavně proto ho bránila hlava nehlava.

To neštěstí, jež poznamenalo Nicol na celý život, se stalo jednoho prosincového dne. Nicol si pamatovala, že to bylo 16. a že

byl pátek. Měli s celou rodinou, což byla Nicol, její matka Erika a otec Paul, strávit týden dovolené na své chatě u jezera.

Jenže Nicol zapomněla na nákup, který ji matka uložila, a místo nakupování předváděla svým kamarádkám dárky, které dostala ke

svým 12. narozeninám. Nicol nikdy neodolala příležitosti se nějak vytáhnout. Nechtěla se chlubit, ale spíš upoutat pozornost.

Ve škole nebyla ještě známá, protože se přistěhovali teprve před pár měsíci. Ale Nicol si uměla najít kamarády všech věkových

kategorií, ať byla kdekoliv. Měla pěkně prořízlou pusu a nevybíravé chování, což jí bylo jen ku prospěchu.

Matka se na Nicol za to, že se vykašlala na nákup, velmi rozzlobila a byla rozhodnutá celý výlet zrušit. Věděla že se Nicol

na ten výlet hrozně těšila, ale také věděla, že když jí všechno promine, nebudou ji schopni zvládnout. Uvědomovala si ale také,

že za její chování je zodpovědná hlavně ona, protože ji již odmalička rozmazlovala. Nicol byla jedináček, takže všechnu matčinu

lásku sklidila ona. Matka ji dala vše, po čem jen zatoužila a nyní její povahu mohla jen těžko změnit.

Nicolin otec vzal tedy nastalou situaci do svých rukou. Sám velice toužil po odpočinku od každodenní práce a hrozně se těšil,

až budou sedět na kraji rybník s prutem v ruce a konečně chytí nějakou pěknou rybu, po čemž toužil již ode dne, kdy se z chaty

minulý rok vrátili. Rybařil velmi rád, i když se často stávalo, že se vracel s prázdnou. Fascinoval ho klid, který u rybaření

nacházel, a také pohoda, které si vytížen každodenní prací užíval tak málo. Proto dlouho neotálel s rozhodnutím a navrhl, že do

obchodu zajede, nakoupí všechny potraviny a bude se snažit, aby se vrátil co nejdříve. Letmo se rozloučil se ženou a Nicol a za

chvíli jim mával ze svého auta a mizel v dáli.

Tento moment se Nicol vryl hluboko do paměti. Stále viděla otcovu tvář, kterou zdobil milý a upřímný úsměv a z které vyzařovala

radost a spokojenost. Nikdy se toho obrazu nezbavila. Nosila ho v hlavě a neovlivnila, kdy se jí zas připomene. K tomu vždy

stačilo jen málo. Už vlastně ani nevěděla, jak to bylo dál, toužila na to zapomenout. Nechtěla se vracet do minulosti, ale

neuvědomovala si, že dělá pravý opak, že žije v minulosti a budoucnost zatracuje.

Po odjezdu svého otce se dala Nicol s matkou do uklízení domu, což jim zabralo jen pár minut, protože většinu už udělali včera.

Nachystali zavazadla a pak jim zbývalo jen čekat, až se otec vrátí. Po chvíli se začali nudit. Teprve teď si uvědomily běh času

a začínaly být nervózní. Otec byl pryč už téměř hodinu, což Nicolina matka připisovala provozu na silnicích. Nechtěla si připouštět

jakoukoli jinou možnost manželova zdržení. Když se Paul stále nevracel, nemohla už jen sedět a čekat.

Zvedla sluchátko a vytočila Paulův mobil. Nikdo to nebral. Chvíli tam jen tak stála se sluchátkem u ucha a poslouchala nekonečné

vyzvánění. Do duše se jí kradl nepříjemný neklid. Teď věděla jistě, že se něco stalo.

Když ji pak strážník sdělil, že Paul měl autonehodu a na následky zranění zemřel, jediné co mohla, bylo plakat. Nicol to ale velmi

zasáhlo. Brala na sebe všechnu vinu. Říkala si, že se to nemuselo stát, kdyby na ten nákup nezapomněla. Nemohla si odpustit, že

její táta zemřel, protože se místo nakupování předváděla před holkama. Všechna ta vina na ní doléhala tak moc, že ani nemohla brečet.

Nedokázala utrousit ani jednu slzu a o to to bylo horší.

Všechen stesk, hněv a hlavně vinu nesla hluboko v sobě a začínala se uzavírat. Úplně se změnila a z té usměvavé a nezkrotné dívky

se stala zahořklá a nenápadná osůbka, která svůj volný čas zanedbávala, která se neúčastnila žádných akcí a která si kolem sebe

obehnala hradby jen proto, aby mohla trpět, což brala jako svůj trest, který si sama uložila. Byl to krutý trest, ale i přesto se

to Nicol zdálo být málo.

Teď ležela zhroucená na posteli a snažila se zapomenout jako už tisíckrát. Dnes jí k slzám stačila sebemenší záminka, ale své slzy

před ostatními dobře skrývala. Působila jako silná osobnost, dalo by se říct bez citu, bez tužeb. Říkala si, že už nikdy na svých

ústech nevykouzlí úsměv, po kterém tak toužila.

Ale možná se jí to ještě povede. Možná jí s tím někdo pomůže. Nicol nebyla vůbec chladná. Naopak až moc přecitlivělá. Měla v sobě

tolik citu a dalo jí dost práce ho ukrýt tak hluboko, aby ho nikdo nikdy nespatřil a neukázal mu cestu na povrch.

---