Felicity Della Casa plula vlnami let

Felicity Della Casa plula vlnami let dřeva terasy dceřina domu lodí svého přestárlého houpacího křesla a nechávala hřebeny lehkého vánku nadouvat bílé plachty svých vlasů. Bárka se poklidně pohupovala a ona, přehlížejíc zeleň pečlivě udržovaného trávníku a několik těch keramických, nakřivo posazených, zpitých trpaslíků, čekala. Nikdy nebyl žádným atletem jazyka, gramatická pravidla ignoroval s netečností ptákem znečištěné výplně okenního rámu, každopádně to však byl člověk dobrý, rozhodně poctivý, a jak se zdálo šťastný nejprostšími věcmi života. Dala mu vždy vyrýt plevelem tabule bílé řady řešení zadání, jen jednou se za ním otočila z majestátního vrcholu své židle, a to až potom, co zanechala známku v přiložené knížce, usmála se, lehce přivřela oči a on na ni mrkl. Když jeho zeminou plně naložený vůz, jako ten z reklamy s horou čokolády, poslepu míjel její pevný bod, aby náklad odevzdal dětem bahnité jámy někde za městem, jako vždy na kratičko otevřel oči a odkryl světelné bělmo, zaduněl a s hrůzou tak pozdravil svým stoupajícím hlasem. Mrkali tak na sebe tedy už dlouho. Felicity Della Casa plula vlnami let … Dceřin manžel se vrátil domů s očekávanou přesností a s nevolí zkřiveným obočím nenásilně splývajícím s paletou pomuchlaných, rudnoucích peřin dnešního slunce, teď na obzoru si steloucího. Ústy prošel neslyšitelný pozdrav, když otevíral dveře, aby se před ní zavřel dovnitř, nechal se ozářit naopak namodralým svitem televizního přijímače a přikrýt usmiřující pěnou chmelných vodopádů; ty skutečně tekly domem již řadu let. Pochvíli vyšla na terasu dcera, stála a dívala se do míst, kde má být ta noclehárna svitu, leč nebylo tam nic než tma a ona přesto zůstala tu potřebnou chvíli, aby tak mlčením sdělila matce, že je čas. Felicity Della Casa plula vlnami let … Vzala tedy knihu, dosud ležící jí v klíně, ano přesně tam, a vešla. Byl to jeden z těch mnoha a mnoha svazků nad příslovečnou tisícovkou, protože přečte-li se více než tisíc knih, nedojde se již nikdy štěstí; věděla to, věděla, že už dávno tápe za tou hranicí, ne znající vše, právě naopak dychtící po vědění myriád myslí mrtvých, povětšinou, a každá další strana přidávala beznaděje a zmatenosti a každý další pohled mimo čerň tisku, jako ty před chvílí, upozorňoval ji víc a ještě trošičku, na nedorozumění s okolím. Prošla kuchyní; \zeď\ navečeřen popíjel, dcera pomývala nádobí a obraz modrých iluzí skutečnosti povídal že … … město rozbíjí svou starou tvář o \stěnu\ pokroku, díky nejlepší práci magistrátu odívá se v blyštivou barvu novoty a proto, což důležité je jen a právě dnes, mění starou síť podzemních vrásek, kanalizaci, aby ta vše pročistila, aby dala průchod všemu tomu, co nechceme … její otec říkával sračkám … ven, pryč z města, které teď musí jen zářit. Oko přístroje zabíralo tunel, jaký snad kdesi viděla, a postupovalo jím a cosi tak mocně hučelo … se srdcem celého komplexu, s tím čerpadlem, které vše to nepotřebné vtáhne v soukolí aparátu čistícího agregátu, zpívala hrstka maličkých ze školy … a oko přístroje postupovalo dál ke světlu, tunelem ke světlu a pak střih a zurčení řeky, zeleň stromů a voda; bělostná, čistá voda. Šla dál, až do svého pokoje, teple se oblékla, učesala, nasadila zlaté hodinky, ty od manžela, a vyšla nepozorovaně zadním vchodem do tmy. Šla pomalu, naslouchala, kdy už uslyší ten zvuk, ruce, které vtahují až do světla. Šla pomalu a broukala si v tom rytmu a těšila se na píseň, kterou zapěje si s řekou.

---