Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Andule

18. 11. 2006

2164

Autor

Sarlota.Alli

Dílo večera, kdy jsem si uvědomila, že chci dávat víc, než mám....

Když jsem se sama bála žít,
Tys vyprávěla příběh
o tváři tak bledé, o dalším pití
a vlaku co ujíždí,
že někdy je putna, jestli se díváš,
nebo zrak klopíš a všemu se zapíráš.
Stačilo pár slok a zvonů v dáli
a jedna zoufalá holka se přestala bát.

Pak příběh se zhmotnil v maso a kosti,
ale nebylas ještě člověkem
a já váhala jestli ti začít ruce líbat
a nebo ti plivnout do tváře.
Bylo tak těžké jenom tě pozdravit,
bavit se o počasí, minulých láskách
a dětech...
Že napít se spolu a smazat ten rozdíl
můžeme hned, tak proč čekat dýl?
Řeklas: "Neptej se bejby a mluv se mnou,
tak jak to opilci dělají."

A já jsem žvatlala ze dna lahve:
"Jedna láska, jedno srdce, jedna duše...
Spolu"
Půjčuju si tvoje slova.
Vlastní nemám a nikdy je nevrátím.
Co tě znám, schodek mého zozpočtu se zvedá,
mám dluhy co nikdy nesplatím!
Jen na jedno jsem se tě celý život ptala:
Kdo jsem?
A ty po všech těch letech mlčíš
a čekáš co řeknu...