Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Monika měla veverku

19. 11. 2006

4230

Autor

JeanJoche

a zpívala

Chlupatý kožíšek divokého zvířátka, co blízce připomínal plyšové hračky, a očka černoty nejtemnějších mořských perel, která naivně zrcadlila poklidnou realitu všednodennosti. Takový obrázek si mohl udělat každý, kdo pozoroval veverku, jak vesele hopká kolem malého děvčátka. Zrzavým chvostem mávala radostně ze strany na stranu, když cupitala, na její poměry vysokým, krátce střiženým zelenavým trávníkem. Dělala kotrmelce, házela salta, válela s Monikou sudy a pisklavě se při tom obě smály. Zvědavě stříhala ušima se štětinkami a zvedala hlavu po větru, když jí její přítelkyně přinášela plné hrsti lískového štěstí. Pacičkama si pohrávala s lahodnými dary a pak je nenasytně slupla. Následovně si hnětla ryšavé pandírko a rozjímala nad chutnými jádry, co měla v břiše. Modravý den odrážel sluneční paprsky v černých korálcích v očnicích veverky. Nahoře pluly mraky, dole pluly měsíce stmeleného přátelství. Ty dvě spolu trávily celé hodiny, skotačily, veselily se. Občas se veverka honila za svým ohonem – jen tak pro radost, že je.

Často sedávala Monice na rameni, když už neměla síly dovádět po jejím boku; na procházkách jí broukala do ouška příjemné veverčí trylky, které po ní děvčátko z hor opakovalo, hrála si s jejími havraními vlasy, někdy jenom tak spala na živoucím bidýlku, louskala oříšky. U stolu jedly vždy z jednoho talíře rozmanitou stravu a veveruška se nezadržitelně cítila v sedmém nebi. K večeru, jak zapadlo slunce, odběhla vždy do dívčiného pokoje, zavrtala se do peřin a stočila své tělo do klubíčka, které pak tím svým ovinula Monika, co svou kamarádku po nocích takto zahřívala. Tu a tam v noci budila se veverka zlitá potem z divných snů, odskákala pak ke své misce se sladkým rumem a tichounce usrkávala. Holčička spokojeně oddychovala, když se zvířátko vracelo do jejich lože. Veverka panáčkovala u postele a dívala se na ni. Oči jí jiskřily za svitu pouličních lamp, co vnášely pestrobarevný nádech světel v potemnělý pokoj. Pozorovala svou partnerku, jak si užívá poklidného spánku, a její obličej byl neobvykle pokroucený záští. Tvoreček hbitě vyskočil na palandu, okamžitě zachumlán do peřin. Už zase usnul. A do rána jen vyrovnaně pochrupkával.

Rána probíhala vždy následovně. Monika dolila misku veverčiným rumem, nasypala krmení, pustila rádio a odešla provést ranní očistu. Nato veverka vyrazila z peřin, lokla si pitiva, obratně se protáhla zavírajícími se dveřmi koupelny, kmitaje mezi nohama své bělostné přítelkyně. Dívčinka na sebe pustila proud horké vody, který pořádně smyl pot, jenž na ní ulpěl po hřejivé noci s veverkou. Kapky tekutiny dopadaly i na chundelaté tělo veverky, která bytostně vřískala. Ač jí Monika domlouvala, nikdy si nedala říct a pořád lezla, kam neměla. Děvčátko osušilo své panenské tělíčko, veverce taky a obě zabalila do froté ručníku. Tam už veverka poklidně vrněla. Sedly si do křesla, z rádia hráli něco vypsaného. A veverka zpívala: „Monika měla veverku, Monika měla veverku, Monika měla,…“ Vybrala si chytlavou melodii, to se jí musí nechat. Text písničky sice více méně pokulhával, ale vyrovnala to bezostyšným elánem, který celé skladbě dodával jistou poetičnost. A když se následně přidala i Monika a vytvořily tak neuvěřitelné duo, musel být zážitek z poslechu bezesporu dokonalý. Tady a teď prozpěvovalo zvířátko a holčička primitivní odrhovačku skoro až legendárním rozsahem operních div. „Monika měla veverku, měla veverku, veverku,…“ znělo v podhůří, lámalo se o zaoblené svahy a vracelo se v údolí s libozvučnou bezchybností. Dvojice k pohledání, v pravdě, však se taky dlouho hledaly.

Ale co budete dělat až vás zradí i ten nejlepší přítel? Totiž. Jak už jsem říkal, veverka trpěla nočními děsy, nemohla spát, hodně pila, to je evidentní. Záviděla Monice klid večerního usínání a jakožto bezduché zvířátko vybudovala si v sobě komplex nadřazenosti nad obyčejným černovlasým dítkem. Spokojený přístav, který mohla v Moničinném náručí nalézt, rozdrtil příboj nevraživosti veverky.

Protože když veverka nebyla v přítomnosti děvčátka, hvízdala si naprosto jinou písničku. Nabubřelý song s podobně působivou harmonií: “Veverka měla Moniku, veverka měla Moniku, měla Moniku, veverka…“ Prachsprostá potvora, tenhle hlodavec s nevinným pohledem. Poskakovala širými lány a neslušně krákala ta slovíčka. Z větve na větev hopsala v rytmu písně. Zpěvem rušila ptactvo na vejcích sedící, dokonce i kukačky a ledňáčky z Modré zátoky. Ani ta holátka jí nebyla svatá. Bezuzdná bestie.

Jednoho dne bylo sychravo. Vážně moc. Veveruška seděla za oknem a visela jí hlava z parapetu dolů. Jak jinak. Do deště se jí nechtělo, ještě si zmáčet kožíšek, to by tak hrálo. Neměla vedle sebe Moniku, s kterou by se mohla bavit. Nic se nedělo. Pískala si tu svou pitvornou hloupost a sledovala okolí. Vadnoucí květiny, pomalu schnoucí stromy, špinavá voda stroužkou tekoucí do roštu kanálu. Prázdná láhev rumu ležela na silnice, akorát tak, aby do ní někdo najel. Igelitové sáčky, špačky od cigaret a do toho „Veverka měla Moniku“, řidič v osobním autě neomaleně vjel do kalužiny až se podivný marast rozstříkl na všechny strany. Nuda a šeď prachobyčejného dne nemístně působil na veverčino ego, tak jisté samo sebou, že si ani nevšimla dívky postávající v rámu dveří. Monika nevěřila vlastním uším, typicky lidským, bez štětinek samozřejmě. Co to má znamenat, napadalo překvapené děvčátko.

„Co to má znamenat, ty jedna,…veverko!“ Rozkřiklo se halasně dítko Zrzavé zvíře poskočilo, div že údivem nevypadlo z otevřeného okna.

Úlek z prozrazení svých nekalých záměrů vystupňoval veverčinu zpupnost do červených. Nevěděla, co dělat; mozeček velikosti olivové pecky nedokázal v tu chvíli konstruktivně zareagovat a vše vyřešit andělskou lží pekelných záměrů veverky prohnilého charakteru. Seskočila z okna bez jakéhokoliv vysvětlení na Moničinu otázku, cenila hlodavé zuby proti přítelkyně, zuřivě syčela. Dívka havraních loken se skutečně zalekla při pohledu na kamarádku, která se nikdy tak nechovala. Ustoupila reflexivně o krok vzad.

A veverka zaútočila. Chytil ji démon. Několika krátkými skoky se obratně přiblížila, aby tím posledním největším z nich přistála na rameni, své oběti. Monika křičela, však co naplat veverka byla pevně přichycena zoubky k jejímu ušnímu lalůčku. Trhala, házela se sebou, cítila, jak jí teplá krev pomalu stéká po krku, ale veverka se ne a ne pustit. Popadla vzpouzející se zvíře za kožich a mrštila jím o zem. Byla to jediná možnost, jak se toho zlého tvora zbavit. Na nic nečekala a utekla do kuchyně, kde se, jak předpokládala, bude cítit víc v bezpečí. Veverka, živočich to odolný, se v okamžiku postavila na všechny čtyři, otřepala se, zakřupala všemi obratli a klouby, co měla v těle, a vyrazila po schodech a po čichu za holčičkou.

Na prahu kuchyně se ale polekaně zastavila. U kuchyňské linky stála Monika. Měla nůž v ruce, šermovala s ním proti drobné veverce, která se zuřivostí úplně klepala. Stavěla se na zadní a předníma nožičkama dorážela na Moniku, za neustálého prskání a sakrování. I zželelo se děvčátku toho nebohého zvířátka, kterému nejspíš (dle Moničina názoru) úplně přeskočilo. Násilí by nic neřešilo. Odložila zbraň a pomalými krůčky se přibližovala k veverce. Mluvila k ní pomalu a klidně, nechtěla ji ničím rozčílit natolik, aby zas vyrazila k útoku. Dostala se k ní až na délku paže, škrabkala ji na bříšku, laskala dotyky afektovanou veverku, která zradila malou přítelkyni Moniku.

Kdo zradil jednou, zradí zase.

Lapila hbitě nic netušící zvířátko za hřbetní blánu. To hulákalo, řvalo. Kousalo děvčátko do zápěstí, až z ní začala krev stříkat na všechny strany. Monika nedbala bolesti, kterou jí veverka nepřátelsky způsobovala. Odněkud ze skříně vylovila krabici od bot, do níž běsnící zvíře uzavřela. Oběma rukama musela držet kryt, neboť veverka, co se chtěla dostat ven, neuvěřitelně soptila. Ale děvčátko nepolevovalo ve svém úsilí, vědělo, že je to tak nejlepší pro ně obě. Několikrát ovinula krabici pružnou gumičkou, ještě pár otvorů na dýchání a bylo hotovo. Navlékla se do teplé bundy a vyrazila s krabicí v podpaždí z domova.

V mrazivém chladu okolního počasí se veverka poměrně zklidnila. Ačkoli se snažila prokousat z nedobrovolného vězení, neustálé pohazování s krabicí jí v tom bránilo. Smířila se tedy s lepenkovým žalářem, který jí osud přichystal. Náhle neměla nic, mohla jen čekat na to, co ji bude čekat.

Po schůdcích nahoru, řinčení mincí v kapse svrchníku, uvolněné usednutí. Monika a veverčí krabice jeli v autobuse. Bručení motoru, pomalý rozjezd. Ten, co řídil prorezlý prostředek hromadné dopravy, si ve zpětném zrcátku prohlížel roztomilé děvčátko zálibným pohledem. Taky aby ne, na svůj věk vypadala Monika až nepřístojně zachovale. Růžové sponky ve vlasech odkrývaly její tmavé oči jakoby obkreslené z kreslených filmů ze zemí vycházejícího slunce. Její tvař byl obrázek bez jakékoliv chybičky, naprosto bez vrásky. Ztepilé postavičce její nositelky autobusák tipoval i jedenáct let života, ale nejspíš by mnoho nevsadil na započatý první ročník základní školy. Někdy holt zdání klame. Raději se věnovat jízdě, bylo by na místě.

Monika se divila podivném zájmu řidiče, ale za dva měsíce a týden na vlastní kůži pozná, co měly znamenat ty příjemné úsměvy a masivní ruce, které pevně svíraly volant. Přeci jen tímto vozidlem jezdívala dnes a denně. A tak tomu bylo právě v lednu. Lokální autobus se nořil z jedné závěje zase do druhé. Zima byla v těch krajích vždycky krušná. Malá Monika se právě vracela ze školy s pololetním vysvědčením, které nebylo právě tím nejkrásnějším ohodnocením, které mohla domů přinést. Pravda, domů se jí ani moc nechtělo, takže, jak správně předpokládáme, jela až úplně posledním spojem. Večer pomalu přecházel v noc, autobus prakticky prázdný, jen děvčátko a zvídavý autobusák…Ale to je vlastně jiný příběh…Takže smůla…

Na konečné i s veverkou vystoupila, zamávala milému Karlovi, tak se totiž řidič jmenoval, a vykročila k louce pod lesem. Vysoká stébla, zprohýbaná tíhou dešťové vody, jí komplikovala cestu, ale holčička se nehodlala vzdát. Vylezla na první mez, kterou uviděla. Z krabice vytáhla uklidněnou veverku a ukázala jí rukou směr cesty, kam se má vydat. Živočich chvíli nechápal. Pak mu to došlo. Už ji nechce znát. Má zmizet. Ztratit se. Veverka propadla těžkému splínu, tak těžkému, jak ho může prožívat jen veverka. Zhroutil se jí celý svět. Neměla sílu se tomuto pocitu jakkoliv bránit. Stáhla ohon mezi nohy (což je vzhledem k velikosti veverčího chvostu a délce jejích nohou skutečně výkon biblických rozměrů) a smutně hopkala k lesu. Mezi prvními stromy se naposledy otočila. To už Monika stála u autobusové zastávky a dívala se na ni.

„Monika měla veverku, Monika měla veverku,“ spustilo zvířátko, kterému stékaly po chlupatých tvářičkách slzy zmaru. Dítko jen zavrtělo hlavou. „Bylo to takový vyznání lásky,“ výskla aspoň veverka, ale děvčátko zavrtělo hlavou ještě víc, pokrčilo rameny a štrádovalo si to po blátivé cestě směrem k domovu.

Veverka se zmítala v těžkých záchvatech zármutku. Bolela ji nenávratná ztráta jediné přítelkyně. Skákala hystericky z kmenu na kmen, pacičky zpřerážené do krve, očka zalitá slzami, nešťastně se motala lesem, až nadobro zmizela v záplavě stromů.

Za první životní zatáčkou zmizela i Monika. Taky nadobro.

26 názorů

Vitex

31. 12. 2006

Československá literární komunita

Monika měla veverku

Autor

26 názorů

Sdílení