Tajemná kytara kkapitola 9.

Přepadení Alberto, Carlos a ostatní jeli rychle lesem, nic netušíc. Nikdo z nich nepomýšlel, že by jim teď mohlo hrozit nějaké nebezpečí. Albertovi sluhové spolu tlumeně rozmlouvali, ale Alberto a Carlos mlčeli. Už chvíli jeli tryskem, spěchali. Jejich koně byli schváceni, ale muži je vždy ostruhami přinutili k pohybu. Alberto letěl s větrem o závod, ale čeho tím zběsilým tryskem chtěl dosáhnout? Nevěděl, že v křoví nedaleko nich se skrývá deset mužů, kteří je měli za chvíli překvapit. David a jeho přátelé se nyní ukrývali v křoví a čekali na vhodnou příležitost. David se chvěl vzrušením, prudce oddechujíc s kordem v třesoucí se ruce. A právě teď spatřil Alberta, svého úhlavního nepřítele. Nemohl již ovládnout touhu po pomstě a dal znamení, na němž již byli dohodnuti, dlouze hvízdl. Alberto náhle uslyšel nějaký hluk. Zastavil koně a ostatní po něm. Všichni tasili kordy a čekali na příští chvíle. Koně se jim plašili tím stupňujícím se hlukem, jak se Albertovi zdálo, snad sto mužů, kteří řvali tak, jako rozlícené šelmy. Alberto se snažil ovládnout svého jankovitého koně, který se plašil a chtěl odcválat pryč, ale Alberto mu prudce přitáhl uzdu. Náhle se na ně z křoví vyřítili muži s kordy v rukou a začal boj na život a na smrt. Kordy zvonily, bylo slyšet úzkostlivé ržání koní, ale vůdcové obou stran, David a Alberto, se nevzdávali. David se v šíleném hněvu probíjel k Albertovi. Alberto v tom zmatku již nedokázal svého koně ovládnout, ten se plašil víc a víc a nakonec to dopadlo tak, že ho vyhodil ze sedla a Alberto se válel v prachu. Když vstal ze země, zjistil, že kromě pár odřenin je nezraněn, probíjel se pěšky k Davidovi. A nyní stáli oba soupeři proti sobě. Hleděli si jeden druhému do očí a Davidovy oči probodávaly. Alberto zaútočil a kordy se střetly. I Angel si vedl dobře a pustil se do křížku s Carlosem. Ale Carlos byl unavený, a Angel byl mladý a obratný. Jejich souboj netrval dlouho a asi po čtvrt hodině ležel Carlos mrtev s kordem v prsou. Když sluhové viděli, že asi živí nevyváznou, někteří se dali na zbabělý útěk, ale jiní byli Albertovi věrní a bojovali. Nebylo je těžké porazit. Ale ani sluhové, kteří zbaběle hledali spásu v útěku, nepřežili. Statečný Refugio ještě asi se čtyřmi muži je pronásledoval, dostihl je a někteří se mu vzdali, ale jiné stihla smrt. Ale ještě byl jeden sluha, který žil a ten chtěl Davida zabít a pomalu se k oběma bojujícím blížil. Zuřivý boj Davida a Alberta pokračoval. Z obou se pot jen lil a oba již začínali pociťovat únavu. Alberto Davida zatlačoval směrem, kde tekla říčka. Oba teď stáli na úzké lávce, nabíraje dech. Alberto ale ještě měl sílu, vztyčil se, aby Davida zastrašil a pohrdlivě pravil: „Ne, nikdy Elisabet nedostaneš, nikdy! Nepodaří se ti to, má dokonalé stráže. Nesluší se, aby s tebou žila, ty žebráku! A ty pověsti, které se už dřív šířili jsou pravdivé. Ano, ta tvoje tajemná kytara má čarovnou moc, ano, i ty sám jsi čaroděj! Ale já tě dostanu!“ Aby Alberto ukázal své opovržení, odplivl si. Ale tohle neměl dělat. David se rozzuřil nad takovými řečmi, kterými ho Alberto častoval a zařval: „Ne! Já mám Elisabet rád a dostanu ji. Nenávidím vás!“ Pak opět jejich kordy zazvonily v zuřivém útoku. Ale nyní byly výpady obou již opatrnější. Lávka hrozivě skřípěla a oba soupeři si museli dávat pozor, aby se nezřítili do vodopádu. Poslední sluha s kordem se zákeřně zezadu blížil k Davidovi. Byl již skoro u něj, ale v poslední chvíli ho uviděl Angel a sluha již nedokončil svůj ohavný čin. Padl mrtev. Angel opět zachránil svému příteli život. Alberto umdléval, neboť byl unavený a neustále musel na úzké lávce balancovat. Náhle David učinil výpad, Alberto neudržel rovnováhu a s výkřikem se zřítil do hučícího vodopádu a nalezl v něm smrt. Bylo po všem. David a jeho přátelé zvítězili, porazili Alberta a jeho sluhy. David přišel k Angelovi a objal ho. „Gracias amigo. Kdyby nebylo tebe, nebyl bych tady. Jsi můj přítel, opravdový přítel a já jich mám a měl jsem málo, ale ty jsi člověk, který dokáže pomoct.“ Po dlouhé době David plakal. Plakal dojetím i radostí. Ostatní je se skloněnými hlavami a s krásnými pocity v srdcích sledovali. Pak se David opět vzmužil a pravil k ostatním: „Děkuji vám. Jednu polovinu úkolu máme za sebou, ale čeká nás ještě jedna. Musíme vysvobodit Elisabet, kterou hlídají sluhové. Ale nejdřív si trochu odpočineme a posilníme se.“ Elisabet se procházela po domě, ale Fernando a čtyři sluhové, kteří ji měli pečlivě hlídat a také ji hlídali, neustále chodili za ní a ani na okamžik ji nespouštěli z očí. Připadala si strašně, pořád ji někdo hlídal jako nezletilé dítě. Nemohla už déle vydržet takové chování, obrátila se k Fernandovi a řekla mu: „Teď tady poroučím já a nařizuji ti, aby ses okamžitě se svými kumpány ztratil z mých očí!“ Fernando se jen jízlivě zasmál, přišel k Elisabet, uchopil ji za ramena a přinutil ji, aby se mu dívala do tváře a odvětil: „Nikoliv seňorito. Já mám od vašeho otce rozkazy a pokud nechci přijít o život, tak je budu plnit. Nehnu se od vás ani na krok, mám vás hlídat do té doby, než se váš otec a muž vrátí z války.“ Elisabet už neměla sílu, aby něco namítala. Se skloněnou hlavou odešla do svého pokoje a sluhové se postavili na stráži před jejími dveřmi. Seděla na posteli a hlavu měla v dlaních. Věděla, že Fernandovi vzdorovat jí stejně nepomůže. Poznenáhlu ji přepadla osamělost, která ji tížila jako balvan. Nikoho nemá, matka je mrtvá, usuzovala, že ji otec zabil a teď odjel. Na jednu stranu svého otce nenáviděla, ale na druhou by s ním byla raději, než s Fernandem. Nepochybovala o tom, že kdyby chtěl, nic by mu nebránilo, aby ji obtěžoval. A pak opět pomyslela na Davida. Má ji ještě vůbec rád? Miluje ji ještě? A je ještě vůbec živ? Nevěděla, jen si mohla domýšlet. Vždyť ona ho ještě stále miluje. Opět v mysli uviděla jeho tvář. Vzpomněla si na jejich první setkání, jak ho uviděla, že hraje na kytaru, ale on pak utekl. Myslela na to, jak ji učil hrát, jak se snažil, aby ji uchránil, ale nepodařilo se mu to. V uších jí zněl jeho uklidňující hlas, když se skrývali v chrámu a sluhové ho začali již prohledávat. Ne, David by nemohl být nikdy tak krutý jako je Carlos. Co má dělat? Nevěděla. Ve své mysli viděla ten Davidův tajemný váček a jeho náramek, ale nikdy jí neřekl, odkud tyhle věci vzal a co ve váčku je. Proč? Nepochybovala o tom, že v minulosti zažil něco, co ho velmi trápilo a nechtěl o své minulosti před nikým mluvit. Možná, že se trápí daleko víc proto, že to nese sám, než kdyby se s tím někomu svěřil. A dál si kladla otázky, které by tak chtěla vědět. Proč jí tenkrát sejmul z váčku její ruku, když se ho v jeho náručí jen omylem dotkla? Z jakého důvodu nikomu nedovolí, aby na něj sahal nebo aby odhalil, co v něm je? Vždycky, když se pokoušela něco se o jeho minulosti dovědět, vždy odpovídal vyhýbavě. Ano, byl to milý, laskavý, avšak záhadný muž. Elisabet i pro tohle své tajemství přitahoval. Odkud má tak žalostné písně a proč je hraje? Ani jednu z hádanek ale Elisabet nedokázala rozluštit. Tajně měla přece jen ještě naději, snila sen, že přece David jednoho dne přijde.