Ulice

Peru se s pocitem zlosti

je jako špinavá bota odhozená u popelnice

zbytečná opuštěná páchnoucí

trávím čas kopáním do prázdné plechovky

jsem stejně zmačkaná

v téhle zaprášené potemnělé ulici

sem tam se ozve zamňoukání toulavé kočky

kolem se šourá stařena o holi opřena o hůl

nese břemeno svého

já

mlha pomalu padá a ulice pláče

u bledé žárovky opodál v průjezdu se třepotají dvě můry

námluvy

či

stihomam?

Dotýkají se tykadly

ale jinak jsem zde sama

opřena o oprýskaný šedivý dům

vítr si hraje s jeho okenicemi

pocit prázdna a zbytečnosti mnou prostupuje

s pocitem hnusu překračuji opilce

který leží s tváří v blátě a vlastních zvratcích

přitom se otřepu něco mi ten obraz připomíná…

přitom nějak podvědomě sundávám z rukávu kus omítky

třesu se odporem

z téhle ulice na mně nesmí zůstat ani smítko

mám strach z vlastního strachu

chci domů jenže

já vlastně

nemám

kam

jít