pod víčky baletka

něco mezi stromy

pokřivilo větve

smrt podzimních ptáků

zabolela do duší

lehce

větrný mlýny za okny

rozhodily na trávě

černý peří a mozaiku zobáků

skoro jako tmavší sníh

uprostřed tlejícího obrazu

seděla baletka s nohama ve skle

a piruetama v hlavě

naštěstí jí nebylo vidět do tváře

a kolem se válely injekční jehly

musela jsem usnout

musela

často se kácím pod víčky

ztrácím tíhu

a nože mdlob se blíží k zápěstí

učím se ztrácet a hledat

je čas jít jinam

otevírám oči

do posledního slunce

stejně vyhaslo

i tak se naučíme

být šťastní