Jak jsem spasil Marii

To byl zase jednou mazec. Starej se mohl zbláznit, když zjistil, že ten pitomec Vokáč přitáhl do Pekla jeptišku - tfuj. No fakt. Nekecám. Přivlekl jí v řetězech, a že hned s ní o kotle. A ona se nám tady normálně začala modlit. Padla na kolena, pokřižovala se – tfuj – a začala odříkávat otčenáš – tfuj. Vokáč začal volat o pomoc, protože se z něj pokusila slézt ta jeho smradlavá pekelná kůže. Prohlásila, že nechápe, jak mohla pokrývat tělo tak neskutečně blbého čerta a vzápětí se mu začala párat na zádech. Vokáč měl co dělat, aby jí udržel. Naštěstí byl poblíž Casanova, který jeptišku střelhbitě svedl (trochu u toho vřískala, ale znáte ženské), a tak vlastně Vokáčovi zachránil kůži.

Bavili jsme se o tom na naší válečné poradě. Plánovali jsme dvou miliontý šestnáctý útok na nebeskou – tfuj – bránu a mohli se potrhat smíchy. Nakonec Helleovi se to povedlo. Roztrhl se na tři asymetrické kusy, a ty se potom chechtaly samy za sebe.

Zachrčel pekelný interkom a z něj se ozval šéfův hlas:

„Buliku, k noze!“

A tak jsem mazal.

Starej měl trochu splín nebo co. Seděl zaražený za svým stolem z dětských kostiček a hrál sám se sebou mariáš. Plesk, plác, bum, plesk, plác - „re!“- bum! Taky se sám se sebou hádal, tak jak to u mariáše bývá, ale upozornit ho na pitomost jeho počínání jsem si nedovolil. On náš šéf je ve své podstatě velký dobrák, i když ta ulhaná bible tvrdí něco jiného, ale odsud pod sud. Nesmíte ho dožrat. Jak ho někdo nakrkne, hned mu jde po krku.

Ale abyste si zase nemysleli, že jsem jen tak nějaký řadový čert! To zase ne. Jsem pekelník třetího řádu a v cele v šupleti mám celou hrst metálů za zásluhy i za statečnost. Dokonce i dvě purpurová srdce. Dostal jsem je za vynález sklovatových podvlíkaček. Ale bohužel šéf nesehnal líh, takže se zkazila. To já jen tak na okraj, abyste věděli s kým mluvíte.

„Jsem tady, šéfe,“ povídám a Satan jen mávl rukou, jako ať chvilku počkám.

Tedy jsem tedy čekal. Už jsem myslel, že vystojím důlek, když se starej najednou zachechtal, praštil s poslední kartou, čímž porazil sám sebe.

„Poslyš, Buliku,“ řekl potom. „Jsi tady jeden z nejlepších. Vlastně skoro takový čert specialista. Měl bych pro tebe důležitý úkol.“

„Jsem jedno ucho, šéfe.“

„Já bych radši, kdybys poslouchal oběma,“ navrhl.

„Budiž, jsem dvě ucho, šéfe.“

„Říká ti něco jméno Miroslav Vaněk?“

„Éééééé …náda.“

„Výborně, o toho tu také neběží. Vaněk byl můj kamarád ze školy, než ho před čtyřmi sty lety inkvizice upálila pro čarodějnictví.“

Ťukl jsem se do čela. „Vaněk!“ povídám. „Nějaký Vaněk z šestnáctého století se vaří v magmatu v kotelně dvanáct. Myslím, že je to kotel šest set šedesát šest.“

„Opravdu? No vidíš, a já myslel, že je v Nebi – tfuj“

„– tfuj.“

„To je vidět, jaký tady máme bordel v agendě,“ povídá spíš pro sebe. „Budu to muset projít, než mi sem ten seshora přijde udělat inšpekci.“

Nato začal přehrabovat zásuvky a přerovnávat jejich obsah zleva doprava a naopak. Na mě docela zapomněl.

„Šéfe, něco jste mi chtěl,“ připomenul jsem se.

Polekaně zvedl hlavu a zamrkal. „Buliku? Jsi tady už dlouho?“

Chtělo se mi brečet. „Volal jste mě.“

„Vážně? Nevíš proč?“

„Říkal jste, že je to nějaký extra úkol.“

„Hm, hm,“ pokyvoval hlavou, a bylo vidět, jak se usilovně snaží rozpomenout. Drbal se ve štětinách, klopal do brady, bil do čela, drže se za rohy třískal hlavou o stůl. Nevzpomněl si, takže mě poslal pryč. Sebral jsem se a vyrazil na pivo.

Labell seděl sám v potemnělé hospodě a hrál automat. Dělal to i přes to, že v životě nemohl vyhrát. Ale Labell byl vždycky hračička.

„Kde máš hosty?“

„Všecky jsem je vyhodil. Chovali se hrubě,“ odpověděl aniž by vzhlédl od dočasné zábavy. Nakonec to ale nevydržel a přiznal barvu: „Podražil jsem. Chvíli potrvá, než to štamgasti překousnou, ale nakonec zase přilezou, uvidíš.“

To určitě, nikdy žádné neměl. Podíval jsem se na vývěsku. No vážně. Ten lump si za půllitránek piva účtoval nekřesťanské – tfuj – prachy. Za tohle shnije v Pekle.

„Takže do té doby ti nezbývá než se pást?“

„Vždyť vidíš,“ řekl uraženě. „Já si na pozemský živobytí vyhraju.“

Bohužel – tfuj – je to pravda. Čerti, až na vzácné výjimky, jsou dočista blbí.

Protože se neměl k práci, natočil jsem si sám a sám jsem si také nalil pálenku. Dřepěl jsem na vysoké stoličce u baru, zlehka popíjel a čekal až prohraje. Nakonec jsem se dočkal. Docela chápu některé ty nešťastné gemblery. Oni šanci mají. Mizivou, ale mají. Jenomže Labell? Vždyť on si tu mašinu sám seřídil! V životě z ní nevypadl ani pěťák! No co, Labell se prostě nezapře.

„Tva talíře,“ zahořekoval, když se konečně s brekem vrátil za pult. „Víš co teď budu muset upsat duší?“

„Tvůj problém, masochisto.“

Ztěžka si povzdechl a pustil se do leštění vyleštěných sklenic. Seděl jsem a čekal až někdo přijde. Podle všech předpokladů by to mělo být co nevidět, protože se blížil večer. Chci říct páteční večer. A v každý páteční večer je polovina národa v lihu, jde-li o Čechy, tak čtyři pětiny. Netrvalo dlouho a dveře se rozlétly. Stál v nich arcilhář Mechal.

„To se snad celý Peklo rozhodlo dát si tady rande vouz?“ zeptal jsem se toho vyhublého, poďobaného plácala a Mechal se jen ušklíbl.

„Jestli jo tak o tom nic nevím,“ povídá. Vzal své obvyklé místo nalevo mé maličkosti a sotva stačil otevřít hubu, Labell ho přes ní preventivně několikrát fláknul utěrkou. „Krev nemám,“ dodal klidně hospoda a natočil mu desítku.

„Abych nezapomněl, tohle ti posílá starej,“ řekl plačtivě Mechal a podal mi obálku.

Rozesmál jsem se. „Tak na tohle ti neskočím, vrahoune.“

Abyste rozuměli, naposledy, když mi Mechal dal obálku, mi při rozlepování explodovala do tváře. Byl to jen malý pekelný žertík, ale já jsem potom celý den chodil bez rukou.

„Zkus něco jiného, lumpe,“řekl jsem.

Mechal však k mému překvapení obálku sám otevřel. Udiven jsem pozoroval, kterak z ní vystupuje duch vojína Pheidippidea, posla z maratonské planiny. Rozhlédl se a řekl:

„Kterej z vás je Bulik?“

Zvedl jsem ruku.

„Za dvacet minut se potopí trajekt Paní Mařka šedesát kilometrů západně od ústí do Panamského průplavu,“ zadeklamoval věštecky s rukama předpaženýma k Sibiři. „Má polovinu šroubů u nákladních vrat shnilých. Máš se tam okamžitě přesunout a dohlédnout, aby to přežil jistý člověk.“

„To řekl kdo?“

„To řekl starej.“

Lítostivě jsem do sebe nalil pálenku. Ach jo, beze mě by se to Peklo asi vážně neobešlo. „Fajn. O koho jde?“

„To nevím, už jsem zapomněl. Ale je to nějaká Francouzka se zrzavými vlasy. Myslím …Gabriela?“ Duch pokrčil rameny. „Ave Caesare, imperatore!“ zařval najednou. „Victores sumus!“ Nato padl k podlaze, kde se dočista rozplynul.

„Tohle dělá často?“ zeptal se Labell.

„Pořád. Nějak se nedokáže vyrovnat s tím, že se nedožil oslav.“ Zvedl jsem se a ve stoje do sebe nalil zlatavý nektar bohů – tfuj. „Zaplatím jindy.“

S nenávistným pohledem v zádech jsem opustil lokál a vydal se ulicí směrem k panamské úžině.