Operace bez ducha

Stáli jsme nad mužovým, teď bezvládným tělem, ze kterého se vinuly hadičky do všech stran. Nepamatuji si, jak se ten člověk jmenoval, ale podobných operací jsem dělal už stovky. Začíná to vždycky stejně.

Sestra zaklepe na dveře ordinace "Pane doktore, další pacient."

"Dobrý den, s čím Vám mohu pomoci?"

"Ale to víte, pane doktor. Pomoct byste mi moh s leččims, ale jdu za váma, protože mě bolí hlava."

"Aha, a odkdy to pozorujete?"

"Posledních pár měsíců, řek bych tak."

"A to za námi jdete až teď?"

"Nebylo mi to divný, mám teď doma nějaký problémy, tak sem myslel, že je to od toho..."

"Jistě, to se stává. ...." pak následuje řada standartních otázek, jako co pacient bere za léky, kde pracuje, atd.

Všechny případy se shodují v tom, že příčina se nenašla na tomografu a po otevření lebky a hlubší prohlídce mozkové kůry najdeme příčinu bolestí. Byl bych rád, kdybych mohl říct, že tak tomu bylo i tenkrát.

Možná teď sedíte u počítače a vlastní dech vám zamlžuje obrazovku. Anebo jen sedíte a čekáte, co se z toho asi vylíhne. Nebudu vás dlouho napínat.

Jako vždy jsem přípravu nechal na anesteziologovi a sestře. Vymydlil jsem se a vstoupil na sál. Otevřel jsem pacienta a začal jsem se zevrubnou prohlídkou. Když jsem nic nenašel, pokračoval jsem hlouběji. Ani pak jsem ale nic nenašel. Zatím jsem zachovával klid. Nechtěl jsem mužovi takříkajíc udělat z mozku guláš, proto jsem postupoval co nejopatrněji.

Po další půlhodině marného pátraní po čemkoliv neobvyklém, jsem musel přiznat, že příčina bude někde jinde, ač jsem to sám nechápal.

Chystal jsem se pacienta zavřít, když tu anesteziolog pravil, že zahlédl něco přímo na šedé kůře. Podíval jsem se a byl bych přísahal, že to místo jsem již kontroloval.

Přeléval se tam jakýsi blánovitý útvar, hýřící poměrně velkým množstvím barev. Byl jsem zmaten, neboť jsem nikdy nic podobného neviděl. Ba ani v knihách jsem o ničem takovém nečetl.

Usoudil jsem, že to bude příčina trablů a jal jsem se neznámý předmět vyndat. Chtěl jsem chytit napohled tenkou blanku mezi ramena pinzety a zjistit, musí-li se cokoli odřezávat. Zářivý "pytlíček" se jako sáček s vodou natáhl a hladce oddělil od mozku.

"Dejte to zpátky!" vykřikla sestra. Nečekal jsem to, lekl jsem se a uvolnil sevření pinzety. Váček opět hladce přilnul ke kůře a jal se přelévat a hýřit jako předtím.

"Proč mě tak lekáte, mohl jsem poranit pacienta?" byl jsem řádně nazloben, protože jsem málem upustil skalpel a následky by byly více než katastrofální.

Sestra evidentně ztratila odvahu, se kterou mě předtím okřikla a nyní se přřede mnou bázlivě krčila. "No, jakmile jste to vyndal, začal pacientovi neuvěřitelně rychle klesat tlak."

"Aha," to jsem nevěděl, "omlouvám se, nechtěl jsem křičet." Byla to pravda, jen jsem se lekl.

Zadíval jsem se zpět na ten barevný útvar, který připomínal svázaná disco-světla. Rozhodl jsem se nezkoušet znovu pacientovo zdraví a zavřel jsem otvor. Ostatní dokončili zbytek a já jsem odešel do umývárny.

Sestru jsem odchytl až po několika hodinách a třech dalších operacích mozku. ale stále jsem nemohl zapomenout na ten podivný případ s váčkem, plným barev. Jaká záhadná věc, pomyslil jsem si...

"Madam, co tedy soudíte o tom případu dopoledne?"

Vypadala poněkud zdráhavě a až po mém ujištění, že to zůstane mezi námi, se odhodlala mi svěřit svůj názor. "No víte, já myslím, že to byla... že to byla duše..." sklopila zahanbeně oči a já měl důvod k přemýšlení. Došel jsem totiž k podobnému závěru, ale nechápal jsem to. Jsem logicky a racionálně uvažující člověk, jak jen lékař může být, a tohle mi nešlo do hlavy. Nicméně vím, co jsem viděl a dokonce cítil na prstech. Hřálo to a bylo to plné života.

Kolem nás právě vezli na lehátku onoho pacienta na JIP a já netušil, co mu mám po probuzení říct. "Jaká je diagnóza, pane doktor?" bude se ptát.

"Rozbolavělá duše..."