odstavce

   Pociťovat skličující pocit viny
přehazuji mozkomíšní hlíny
smrákám obočí vida toho lidu
jak suší kůrky životního klidu
aglomerace lidských plevn a zrn
do New Yorků Tokií a Brn
jak vymírají sídla venkovanů
jak nechuť probouzet se k ránu
jako denně vídat fatamorgánu
z horka z žízně po skutečném životu
jako nemoc ordinovat tuto temnotu
ráno vykvést a večer zvadnout
dny hřát a noci chladnout
v dnešní éře-zapal si a pak to típni
co má jeden musejí mít všichni
nabýval jsem podobného mínění
dokud nezlomil jsem jednu kůstku v temeni
teď se opaluji pod paprsky vlastní svatozáře
dýchám vlažné kapénky v krverudé páře

---