Jakto, že nejsou nikde v lese myslivci?

 

JAKTO, ŽE NEJSOU NIKDE V LESE MYSLIVCI?

(improvizováno v letním kině ve Vimperku 11.5.2004, pokus o rekonstrukci)

 

Postavy:

 

První zajíček a Žlutý ježek (dvojrole)                 Erika (7 let)

Druhý zajíček a Myslivec (dvojrole)                   Oldík (4 roky)

 

 

 

První zajíček

     Obchází okraj pódia v podřepu, rozhlíží se opatrně kolem sebe.

     „To je asi ten les ochráněný a nikdo tady není. Žádný myslivec. To musím prozkoumat. Nic neslyším.“

 

Myslivec:

     Přeběhne s mohutným dupotem podél stěny až vzadu za pódiem. Dělá co nejdelší kroky.

 

První zajíček:

     Ustrne. Vyhlíží tím směrem ale nikoho nevidí.

     „To bude asi medvěd nebo myslivec.“

     Pokračuje ve zkoumání. Myslivec se posadí u stěny ve svém „domečku“ a je z něj druhý zajíček. První zajíček k němu dohopká. Oba si špitají, sedí až u sebe, tisknou se k sobě.

 

První zajíček:

     „Ahoj kamaráde. Ty máš tady domeček?

 

Druhý zajíček:

     „Mám.“

 

První zajíček:

     „Já bydlím kousek od tebe… Můžeme se tu scházet, hrát si spolu. Chceš?“

 

Druhý zajíček:

     „Chci.“

 

První zajíček: (konspirativně)

     „Neviděl jsi tu myslivce?“

 

Druhý zajíček:

     „Neviděl…    Ale mám tu pistol.“

 

První zajíček:

     „Pistol?      Myslivčí?        A máš bomby?“

 

Druhý zajíček:

     „Jo…     Tahle je docela dobrá.“

 

První zajíček:

     „A ukaž tuhle…“

 

Druhý zajíček: (se zájmem a nadšením)

     „Tady mám bombičky.“

 

První zajíček:

     „Bombičky do pistole?“

 

Druhý zajíček:

     „Když tohle hodíš, ono to letí. A to vybouchne celej svět.“

 

První zajíček:

     „A mohla bych si tu pistolku půjčit?“

     Odhopká k okraji pódia, vydává se na nebezpečnou cestu a svého kamaráda ponechává tam, kde s ním před chvilkou seděl.

     „Půjdu se projít. A zkusím najít toho myslivce… Někde přece musí být. Takovej dupací myslivec.“

     Náhle objevuje několik klacíků. Podle zajíčkova vzrušení jde o pozůstatky pušky či pistole myslivcovy. Ihned si je bere, naklání se z pódia dolu, kde roste několik pampelišek. Klacíky hází k nim.

 

První zajíček:

     „Ježku! Žlutej ježku! Hlídej.“

 

Žlutej ježek:

    „To je přece zlomená pistolka!“

 

První zajíček:

     „Já vím.    Ale hlídej.“

     První zajíček pospíchá zpět ke druhému zajíčkovi. Probírá ho z letargie a nesoustředěnosti, druhý zajíček už vůbec neví, že hraje divadlo.

 

„První zajíček:

     „Pojď honem“.

     Oba hopkají k okraji pódia, první zajíček vleče za sebou neohrabaného druhého zajíčka. Tu dochází ke změně kulis. Okraj pódia již neskrývá pod sebou žlutého ježka, je to břeh moře.

 

První zajíček: (šeptá si napůl pro sebe, napůl ke svému kamarádovi)

     „Kde to jsem? To jsem překročila les… Jako by tu byla pláň… Tady je velká voda… Možná je to moře.“

     Oba zajíčci se nakloní k hladině. Pijí. Mlaskají, jak jim chutná.

 

První i druhý zajíček:

     „To je dobrota.“

     Tu mě zmerčí v hledišti, mě a nebo někoho jiného z diváků, to už je lhostejno.

 

První zajíček:

     „Támhle je dupací myslivec!“

     Ukáže na mě a pak ještě na dalšího imaginárního myslivce kdesi vpravo. Vypálí po nás ránu ze své pistolky. A to je konec myslivců na druhém břehu za mořem. Byli sice daleko, ale stále od nich hrozilo nebezpečí, že?

 

Konec

---