Cestopisná črta (pracovne - holandsko)

 Cesta tam a zase zpátky 
-------------------------
-------------------------
    =cestopisná črta=

Motto:
Bývalo, že se cestovalo tam, kde bylo něco zajímavého k vidění. Dnes 
se cestuje tam, kde se dá zaparkovat.
- L. Fernandel


Osnova: 1) Poušť - úvod
	2) Florenc - stať
	3) Hlad - stať
	4) Poušť - závěr

-------------------------

	Kolik cest je v jedné cestě? Muž v turbanu, kdesi na poušti, začne pěchovat
a drolit černou mazlavou kuličku do vodní dýmky. Po chvíli nenamáhavé práce
pokládá na tu nadrolenou tmavou hmotu uhlík. A podpaluje ho. Kouř putuje do
jeho plic, kde je vstřebán a a odkud vyráží thc na svou cestu za kanabinoidovými
receptory, abe se zde mohlo navázat a proudit po těle. A hle, i mužova mysl proudí
do dálin, stejně jako jeho krev z nohou pryč. Muž vsedá na koně a cválá za svým
posláním. Posláním zabíjet. On a jemu podobní se díky svému minimálně dvojitému
cestování nazývají hašišíni, časem assassini. Dvě jména, dvě cesty.
	Vrtají mi hlavou. Člověk se nemůže soustředit na dva cíle dvou cest
zároveň. Mohou se prolínat, ale vždy mám před očima jen a právě jeden, na který
se plně soustředím. Tedy většinou...

Simkartu z mobilu mám schovanou v pěněžence, telefon "zastaven" u jakési milé paní,
která postávala na FLorenci, občas si promnula své černé oči, podrbala na zadku,
zapálila cigaretu a celou dobu se velmi nápadně snažila vypadat nenápadně;
obchodnice se vším. Kéž bych měl nějaký cíl. Za peníze za telefon kupuji lístek
na první mezinárodní autobus, má mi jet nazítří. Jsem překvapen luxusem, který
ÚAN Florenc nabízí pro své VIP zákazníky (tedy pro ty, kteří jsou ochotni za hromadnou
dopravu více než 1000 korun.) Pohodlné sedačky (sedačky !), káva, (nevyužitelné)
slevové poukazy u stolku, to vše v oddělené a klimatizované místnosti. Trochu mi
to připomíná cizinecké finanční oddělení FN Motol. Nuže po koupi lístku mi zbývá 200 korun,
tak akorat na mnou zamýšlenou předposlední cestu před cestou konečnou - pojedu
do Brna a na "čáře"  si dám pizzu. Když člověk dostane na něco chuť a nemá co ztratit,
co by pro to neudělal. A pak hurá pryč, pryč od všeho. Bezcílně, impulsivně, spontánně.
Na hranicích mi tedy strach trochu svírá hrudník - že já vůl se neinspiroval
mužem v turbanu -, ale i přes celostátní pohřešování mé osoby po více než
24 hodin - jak jsem se později dověděl - se policie nad občanským průkazem ani
nepozastaví (snad jen s výjimkou zkontrolování data expirace.)

	V kapse padesát halířů, v batohu 2 litry vody a jeden rohlík, přede mnou Amsterdam.
A žádný zpáteční lístek. Chce to nějaký plán, pitný a jídelní režim, abych se zásobou
aspoň 2 dny vydržel. Naštěstí mám při dlouhé cestě spoustu času rozmyslet si to,
přemýšlet a na nic nemyslet.
	Kam vlastně cestuji? Fyzicky do hnusného placatého velkoměsta plného špinavé vody
a cyklistů, psychicky se právě oddávám thrilleru nevědomí, který pro mě připravuje můj
velmi osobní snový režisér. Ego se žene za stejnou expedicí do ne-mysli, jakou podnikali
hašišíni a já, id, es, směřuji tam, odkud není návratu. Čtyři cesty.

	Došlo mi jídlo, zbývá mi odhadem 2 deci vody. Prší. Noc strávená na nádraží. Mysl rezignuje.
Nic nechci. Po ničem netoužím. Do 'krajiny, odkud není návratu'  jsem se nedostal, ale ještě
vlastně není proč, mám na to celý život. Život... Chci domů. Mobilizuji poslední zbytky
racionálna a jdu zase vstříc studenému dešti a šedému městu. Přemýšlím, jak za padesát
českých haléřů dostat jízdenku zpátky do takzvaného srdce evropy. Myslím, že to pujde těžko.

	Geniální nápad! Budu se spoléhat na to, že všude jinde funguje stát lépe
než u nás.  Tedy, že alespoň v západní evropě funguje. Kráčím vstříc policii a nahlašuji,
že jsem byl okraden, že mi nezbývá ani cent a že já, euroobčan, bych se rád dostal do své
eurovlasti. Že se mi stýská, že jsem bezradný. A věci jdou jak po másle. Je tu jistá
organizace pro pomoc turistům v nouzi, přidružená k policii, dokonce ve stejné budově.
Milá paní mi udělá další - tentokrát echt holandskou - pizzu, objedná lístek na autobus,
zapne televizi a občas se mnou prohodí pár slov. (Prý ráda snowboarduje.)
Za 2 hodiny sedím v autobuse a jedu domů.

Blíží se hranice. Jsem unavený, ale spát nemůžu. Batoh pod sebou. Němci hledají drogy. Psi. Cvak, želízka, někoho odvádějí. Kde to jsme? Bůh ví. Logos emigroval. Češi. Občanky.
Cvak, želízka.