Reflexe olšanských hřbitov;

Je to nekropole. Atmosféra na tebe dýchá každým krokem. Vejdu za hradby, a po pár krocích se ocitnu přímo uprostřed starého města, jádra téhle nekropole. Procházím se, prohlížim si ty starý baráky, snažím se odhadnout, kdo v nich asi tak žije, kdo tam mohl žít...Na většině z nich není ani jmenovka, domovní cedule zřejmě už dávno odpadla, fasáda se drolí. Domy tu kdysi bývaly honosné, v duchu se vracím do jejich někdejší krásy, ale stejnak si ji můžu jenom stěží představit, před očima mám pořád obraz těch prázdných oken, bůhvíkdo je za nimi, jenom se procházím a užívám si toho krásnýho pohledu. Kdo asi žije tady? Je to krásná hrobka, i když se rozpadá. Říkám ti, byl by hřích to tady zbourat a postavit řadový domky, postavit vilky, nový, jednu vedle druhý, na to prej narazim o kus dál, a už jenom představa, že by něco tak překrásnýho zmizelo je úděsná. Deru se skrze louku, napravo ode mě je už nejaká novostavba, ale nehodí se sem, chybí jí elegance, možná je prostě moc nová pro starý město. Sem tam se mi podaří přečíst si štítek na zdi, jméno mi nic neříká, a tak se prodírám neudržovanou cestou zase pryč, o dům dál, třeba narazím na příbytek někoho slavného, někoho, kdo upadl v zapomnění a třeba se budu moct usmát nad lidským údělem, bez jakékoli škodolibosti, spíše s trochou závisti nad poklidným životem tady..

Ale už je čas jít dál, a tak mi za zády mizí poslední vznešené věžičky těch vznešenejch domů. Ne, tady to přichází.. Je to moderní, ale přeplácané. Krásné a mohutné vily vystřídaly malé udržované domky, skoro jako můžeme najít na vesnicích. Každý je sice jiný, ale ze všech máme tentýž pocit, vzpomínky nám splynou v jeden matný obraz, universálně použitelný na každý z nich. Cedule se jmény už se dají přečíst, ale lidech za dveřmi mi toho říkají ještě méně, než kdyby tam vůbec nebyly. Zpívajícího básníka v uších jakoby vystřídal zpívající právník, ten provedl toto a stalo se mu zas ono, a proto má lepší jmenovku a jeho dům je z lepšího kamene... Před pár minutami jsem na ulici nepotkal živáčka, teď tu proudí davy, na návštěvu... Přidám do kroku, toto místo mě neoslovuje, nic z něho necítím. Maximálně tak konzum.

A přece jenom se zdá, že jsem udělal chybu, když jsem chtěl z Nového Města prchnout. Narážím totiž na paneláky, kde každý obyvatel má svůj vyhrazený prostor, nachlup stejné výměry jako jeho soused, je to jak králíkárna. Párkrát se ohlídnu přes rameno, jestli ještě nespatřím aspoň stín starých báječných baráku, ale nevidím nic. A to už stojím před hradbami města, před těmi velkými, v nich velká brána. Mohl bych zajít do židovského ghetta za branou, ale prý už tam mají zavřeno... Nohy mě samovolně zavedou zpátky do naší metropole, a já si uvědomuji, že i Nové Město, že i nové baráky měly něco do sebe, že možná nejsou tak špatné, jak se na první pohled zdá, že jsou možná jejich obyvatelé také šťastní...