Tramvaj

Tramvaj

            Kouzelnému dědečkovi už tekla z nosu krev. Rudá kapka mu potřísnila bělostný převislý knír. Otřel si jej a s děsem v očích si prohlížel červený prst. Už to přichází.

             Tramvaj jela docela pomalu, světla rozrážela temnotu okolní bezhvězdné oblohy. Vítr, mrazivý, ostrý, k smrti chladný, se proháněl ulicemi a sbíral odpadky, s nimiž tančil šílené tance. Zaháněl do koutů opilce bez domova a týral pouliční kočky. Stařec se opřel na sedadle a s díky od víly přijal kapesník. Otřel si vous i nos a pak kapesník nervózně zmuchlal do kuličky. Ruce se mu třásly. „Tak to vidíte,“ řekl, „už ve mně přestává věřit i poslední dítě.“

"Neberte si to tak, pane Stařec. Ka-každý jednou musí ... tam," zahuhlal nervózně vodník, kterému už dávno vyschly oba šosy. Stárnoucí tlustá víla, kdysi lepá Amálka, se rozplakala a utřela si nos do rozevlátého rukávu.

"Jeden by akorát netušil, že to přijde tak brzo," zašeptal dědeček a v tom šepotu by pozorný posluchač mohl zaslechnout ozvěnu smíření smíšeného s lítostí a vřelou touhou žít dál. Kouzelný dědeček si kapesník přitiskl k nosu, aby zamaskoval vzlyk. Tolik let jsme byli spolu a teď už je tedy definitivní čas skončit. Jak se to mohlo stát? V čem jsme udělali chybu? Pak se otočil k víle a laskavě, byť posmutněle, se na ni usmál: „Neplačte, Amálko.“ Chtěl jí vrátit kapesník, ale včas si uvědomil, že už je celý od krve.

"Když ono to není spravedlivé! Vy nám umřete a-a zlí černokněžníci a draci tu zůstanou pořád, v ty furt někdo věří! A kdo-kdo se o nás postará, no? Nikdo moudrý a hodný už nezbyl! Bajaju zabili teroristi, Honza odjel na západ, pana Kolbabu zavřeli pro zpronevěru…“ další slova se zasekla v stáhnutém hrdle a bezmocném vrtění hlavou. Bezmoc, proto se dědečka chápe taková lítost. Protože tu bezmoc si nezaslouží nikdo z nich. Zahleděl se ke stropu tramvaje, nechal se oslňovat blikající zářivkou. Chtěl by ještě vidět slunce nad mořem. Chtěl by si ještě jednou pročíst sbírku básní milovaného Tennysona. A i to je v této chvíli svým způsobem cynismus, milý Alfrede Tennysone, že v hodině mého zániku mi v hlavě znějí tvá slova: ztracen jsa již pro život a čin a čest a zvěst.

Kouzelný dědeček přetrhl nit svých melancholických úvah, tramvaj přerušila na zastávce své monotónní kodrcání a nabrala do svých šerosvitných útrob halasící čtveřici. Všichni byli vysocí, nemohlo jim být než dvacet. Táhl z nich alkohol, pot a špína. Vířili kolem sebe stíny svých kožených bund. Víla i vodník se semkli těsněji kolem kouzelného dědečka. Ten se jen zase usmál, seschlé rty mu popraskaly a z nich vytryskly další malé krvavé kapičky. Vyndal si z nosu kapesník, červený pramen se mu zase protáhl koutkem úst až do vousů.

„Nebojte,“ zašeptal skoro ospale, před očima se mu začaly dělat mžitky. „Všechno bude… bude v pořádku.“

"To se mejlíš, dědo. Nic nebude v pořádku, dokud nám babča nenavalí pěněženku." Mladíci se k nim nenápadně zezadu přikradli a vytáhli lovecké nože. "Co-cože?" víla se zmateně ohlédla a začala vřískat, když jí na krk přiložili kudlu. Do nosu jí vnikal zkažený dech toho hajzla, který se ještě před deseti lety těšil, až ji uvidí ve Večerníčku.

"No tak, no tak. Přeci nebudem nervózní? Kde máš peníze, co, mami?"

"Počkejte, já vám dám peníze," vodník si sáhl do zeleného kabátu, aby vytáhl peneženku. Upadla mu. Jeden z těch čtyř na ni šlápl a přitáhl si ji k sobě. Ten nejmladší přitlačil nožem na Amálčin krk, další kapka krve.

"To si piš, že nám je dáš. A co ty dědku, ty nic nemáš?"

Dědeček ztěžka, pomalu vstával. Opíral se o svou sukovou hůl. Dva nalevo, jeden před ním, poslední je chráněný vílou. Několikrát zamrkal, zatočila se mu hlava, zmocňovala se jej závrať. Prosím, ještě chvíli. Ještě jednu malou chvilku! Sáhl do svého pestrobarevného pláště, ale místo aby vytáhl peníze, trhl zápěstím a v oku kluka, který držel Amálku, náhle trčel vrhací nůž. Prudce máchl holí, vykopl dozadu a pak světla v tramvaji pohasla.

Tramvaj zazvonila a jen se celá třásla, už už odjet. Matka vzala dítě za ruce a zhoupla jej nahoru, třebaže protestovalo, že umí nastoupit samo. Na druhém konci tramvaje si pohasínající vědomí starce uvědomilo, jak jsou ty děti dneska drzé. S vysokým zaječením ženy a její dcery se přihnala temnota a kouzelný dědeček už neviděl, jak vodník v zakrváceném zeleném fraku s pláčem objímá podřezanou vílu a prosebně vzhlíží k němu, k mrtvému.