Zklamání...

NENÁVIDÍM! JÁ HO NENÁVIDÍM! PROČ?!

 Při pomyšlení na tebe mám hrozný vztek, ale zároveň mi po tváři stékají horké slzy... Byl jsi můj přítel, kterému jsem plně důvěřovala a myslela si že je to přátelství, které trvá věky.! Ale pak přišla ONA... Ta, kterou jsi nikdy nenáviděl a proklínal ji na každém kroku. Avšak jednoho dne ti popletla hlavu jako všem ostatním a náš plamínek věčného přátelství navždy zhas. Copak jsi tak naivní, že věříš v její lásku k tobě. Co to plácám... Naivní jsem tady možná tak akorát já, protože jsem věřila, že jsi jiný. Kde jsou ty časy vzájemného porozumění a procházek nebem plným hvězd... Kde? Byli jsme jako jedna duše ve dvou tělech a ty ji teď posloucháš na slovo... Tu mrchu co si s každým jen zahrává. Jsi jako slepý co nehledá pomoci. Proč jsem ti najednou lhostejná jako vzduch.! Proč?  Byly dny kdy jsem si říkala, že pro mě znamenáš něco víc než přítel a toho jsi se lek? Já nevím... Nevím proč to nemůže být jako dřív! Tak sakra proč jsi mi to udělal? Nastal den tvého zklamání... Před chvíli tě opustila a ty jsi jen smutně stál uprostřed pochmurné ulice. Ucítil jsi jak tě krutá pravda bije do srdce a marně jsi čekal až se vrátí. Po chvíli jsi zjistil, že je všemu konec a, že to celé byla hloupost a z její strany jedna velká lež... Pak jsi zavolal a chtěl jsi abych ti odpustila. Já jen se slzami v očích řekla: Nemůžu! Já ti nemůžu odpustit...! Chtěl jsi všechno napravit, ale udělal jsi chybu co mě zasáhla moc hluboko... Přátelství je zkrátka moc křehká věc co se může při každém sebemenším zachvění rozbít na tisíc střepů. Nikdy na tebe nezapomenu, ale dokonce života budu mít v srdci nepatrnou jizvu se vzpomínkou na tvé zklamání.