Balada o ženě, jež se stala pouhou věcí

 Ač v znamení lásky narozen,

nejistotu poznal, křivdy dech,

nikdy nedosáhl na hrozen,

hrozen citu, co chtěl po lidech.

 Otec pijan byl - a otčím zběh,

oba matku jeho bili,

bezmocný klučina trpěl v zdech,

nechtěl být zbabělcem - neměl síly.

 Příběhy pohádek mu v jeden slily,

pro lásku trpí princ - cokoli podstoupí,

kdo rád má, ten z trasy se neodchýlí,

kdo cukne - navždy prohloupí.

 I netvora láska prostoupí,

a chránit bude zachránkyni,

jež ho ze zakletí vykoupí,

poznal posměch, že všechno špiní.

 Inteligentní ač - zřeli jiní

v něm blbečka - měl prospěch špatný,

fantazie měl plno síní,

byl zamlklý však, samostatný.

 Jak plynul čas, tak stal se statný,

posílil, z štvance stal se štváč,

test nejtěžší zmáknout on byl zdatný,

v dívkách povrchní zřel smích i pláč.

 Byl pro ně vždy jen „divnej hráč“,

ať dělal, co dělal, byl podezřelý,

on pohrdal jimi - lovec, rváč,

přál si, by povrchní v hrůze mřely.

 Prostitutky, narkomanky, AIDS, co měly,

těch bál se - co ztratit, nemají,

však zabíjet krásky chtěl, co žíti chtěly,

co ambicemi se netají.

 Ať nány se ho lekají,

snad jedna se najde - ta ho spasí,

tu jedinou chce - on čeká ji,

zradí-li ho, zhyne asi.

 V rodičce chtíč zří, symbol krásy,

i zradu a zmar - i symbol pekla,

symbol naděje - i zátarasy,

mučednici - i muka vleklá.

 Holka, s níž chodil, se ho zřekla,

chtěl ovládnout ji, jako věci,

pohrdal jí, jist, by neutekla,

s ním spoutána je navždy přeci.

 Volná ač, tak stále v kleci,

z náruče milence se nevymaní,

on, novinář, vydá svůj příběh, kecy,

vše bude tam, on není k mání.

 Nechlubí se, že jeho shání,

týmy policejní, aniž ho znají,

už není tím, kdo druhé haní,

po lásce rty jeho se marně ptají...

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

---