Svědomí

Svědomí...

Kráčíš ulicí a překračuješ hromady mrtvých těl,

jež zděšené koukají na dláždění.

A tak lhostejně udávají tvůj směr,

pro ně již návratu není.

Chtěl bys jakkoli pomoci, ale jen bezradně přihlížíš,

jak lidská zvrácenost a moc sebrala nám svědomí.

V očích slzy máš a k popelnici se připlížíš,

Křičet, řvát to bys chtěl, …nemůžeš, skrýváš se za domy.

Byl bys prozrazen,

je snad špatné chtít si zachránit svůj vlastní život.

Ukrýváš se, mlčíš a jen nasloucháš v bytě z tenkých stěn,

jen přežít, na nic nemyslet, jsou to slzy nebo jen pot.

Tak bezohledně, jak zvířata se chovají,

krvavé louže a stopy chodník zdobí.

Když kostnatou rukou mrtvol pole orají,

kdy skončí tahle bezohlednost, kdo ví?

Budou odměnění, ti co neuctivě pohřbeni,

Chrání naši zemi milovanou.

Mocí, nespravedlností probodanou,

v srdci Evropy lidmi bez srdce umučeni.

Když tahají mrtvé za nohy,

tak děsivě ponurý.

Zdá se náš svět,

co bude zítra, dnes?

Ať probudí se hrdost našich srdcí,

že můžeme žít bez moci.

Těch, kteří zem tuto zradili

a na svá „upřímná slova“ lid vábili.

Jen svědomí chybí těm lidem,

co jdou i přes mrtvoly za úspěchem.

Lidé věří falešnému úsměvu a řeči,

plané sliby a činy sevřené v křeči.